Čas od času napadlo některého z českých psavců, ale třeba i režisérů, že si poangličtí jméno, a jenom dítka štěstěny to dělat nemusela. Teď mám na mysli třeba Miloše Formana, jehož příjmení zní poměrně "americky".

Hlavně za první republiky ale bylo poangličťování jmen především regulérně zavedeným zvykem mnoha autorů braku, ale i autorů (lepších) detektivek a kriminálek. Poangličťovalo se, jen to fičelo, Zdeněk Peukert byl Edgar Collins, dejme tomu, a jedině Eduard Fiker měl jméno dostatečně britské již od přírody a dej mu pán bůh věčnou slávu (a právě znova vyšla jeho Zlatá čtyřka).

Fiker byl ovšem výjimkou v mnoha směrech (reeditování si zaslouží) a jen horko těžko jej srovnávat třeba právě s Williamem E. Westernem, který v románu Rýžový klas (roku 1947 ho vydala Vimperská knihovna detektivních románů) píše kupř. toto:

Strnul, zaposlouchal se. Za ním, z kraje lesa zněly podivné zvuky.

Táhlé, svištící, bez melodie, a přece to byly varhanní tóny. Rostly, mohutněly, až se staly zvukovou orgií strachu. Rozsáhlá kaskáda ho zavála hrůzou. Odevšad z temných zvuků vyrůstalo pisklavé skučení...

2.

Vzhledem k poměrné prostotě zápletky až nehorázně objemná kniha (334 stran) Rýžový klas líčí pátrání po lupičích démantů a po rafinovaném Malajci, který se těm lupičům připlul do Anglie pomstít za smrt jisté ženy.

Malajec pak lupiče děsí hlavně svébytnými výtvory zájmové umělecké činnosti ue "zlověstného Východu", což jsou v podstatě jen obyčejné navrtané a do větví anglického lesíka zavěšené tyčky bambusu vyluzující, ano, akordy děsu.

A kdo vlastně byl ten William E. Western (1906-78)?

Vlastně se jmenoval Josef Kuchynka a v jistých časech pracoval jako vězeňský psycholog na plzeňských Borech a taky co odborný asistent zdejší přírodovědecké fakulty. V Plzni nikdy nestudoval práva (ano, je to laciné, ale i on byl laciný), ale zato souběžně disponoval i druhou tváří. Jakou, už tušíte. Od let třicátých tvořil zdatnou autorskou dvojici s Václavem Havránkem, jinak úředníkem zdejší Škodovky známým zase jako Harry H. Harmattan.

3.

Co více. Pan Kuchynka vedl jeden čas i časopis válečných příběhů Polnice, který vydávali Toužimský a Moravec, a užíval dále pseudonymů William Chesters či Richard Richardson. Skoro deset knížek, a to hlavně sci-fi, vydal ale Mistr i pod ryze českým jménem Jiří Medula. Jeho Pozor, Tome, špión (1936) je ovšem jen naivním příběhem dvou kluků vydaným v edici S puškou a lasem a Modrý Mauritius (1937) zase představuje filatelistické dobrodružství jiného chlapce. Rozsáhlý Kabel pod Atlantikem (1948) pak vypráví o reálném pokusu podnikatele Fielda realizovat v polovině devatenáctého telegrafní spojení mezi kontinenty, na což Kuchynka přilepil sci-fi prvek, a Neviditelný nepřítel (1941) je o vynálezci stroje času Lombardovi, který ztroskotá v roce 3001, odkud se, jak zjistí, chystá útok na tehdejší náš svět.

Aby toho ale nebylo málo, tak v tomtéž románu vystupuje i ďábelský vynálezce séra neviditelnosti, který je potomkem středověkých pirátů a využívá armádu robotů...

No, a když už Kuchynka nevěděl, jak dál, prostě napsal, že se hrdina probudil a že zjistil, že se mu to celé zdálo. Howgh!

4.

Spolu s Harmattanem ale podepsali i Děsivé proroctví (1936) alias román o „biblické pohromě nad Londýnem“ a spolu napsali i Zločin ve stratosféře (1937), což je zase sci-fi detektivka inspirovaná tehdy napjatě sledovanými výškovými rekordy v balónech profesora Augusta Piccarda.

A byli ještě pilnější, když stvořili i špionážní sci-fi o pokusu infikovat veškerou pitnou vodu v Londýně Pán strachu (1946)! A Western sám? V Černém kondorovi (1937) zdařile předvedl, jak se jistý génius zločinu odhodlá tutéž britskou metropoli ovládnout i pomocí smrtícího plynu. Ani to ale není všecko. V dávných už dnes časech vešly totiž v relativní známost i kriminální Varhany smrti (1934) a... Ale víte co? Vraťme se honem-rychle od varhan k bambusovým výhonkům a hrůzyplným vibracím lesů z Rýžového klasu, protože...

Psi na dvoře se rozzuřili a viděla, kterak prolétávají tmou. Mřížoví branky se otřásalo pod nárazy obludovitých těl. Vtom se na hřbetu zděného plotu mihl letmý stín. Děsivé kňučení psů zatím rozehrálo všechny její nervy. Otočila okenní záklopkou a ulehla oblečena na postel. V mozku se jí tavilo tisíce snů, otevíralo tisíce propastí. V jejích žilách proudil živý oheň. Cítila v mlžinách nočních stínů i páry divokých očí, které ji pozorují, a její údy se pomalu proměňovaly na měkkou gumovou hmotu. Ztrácela vědomí a námaha ji tlačila v každičkém svalu. Usnula...

A ráno? Co bude? Co strašidelného lepá ta dívčina odhalí po procitnutí? Netušíte?

Rozšířila oči. Na chodbě pod nohama ucítila slabý šelest. Shýbla se – rychle – a na dlaždicích nahmatala suchý klas. Rýžový klas.

Škrtla zápalkou. Nažloutlé klasy ležely na barevných kamenných dlaždicích jako němí svědkové neproniknutelného tajemství.

No, já si z toho dělám legraci, ale vůbec nepopírám, že mě to nakonec i docela zaujalo. A tak to chodí!!!

Více v literárním časopise Tvar, kde vyšla první verze tohoto článku.