„Každý svůj případ prodám jistému spisovateli a ten prý podle nich zpracovává romány.“

„Vy jste ale šibal, inspektore. Kdo by si pomyslil, že je policejní služba tak výnosná!“

Z románu Sahir

1.

Pan Kekule připomněl v pondělí 23. 6. pod článkem o Edgaru Wallaceovi román Sahir, který poprvé vydal Karel Voleský roku 1933.

Na obálce stálo: Edgar Collins: Sahir (The Green Twilight).

Mohlo se proto zdát, že se jedná o překlad z angličtiny. Taky se to mělo zdát… Ve skutečnosti to byla Voleského finta - k nalákání těch čtenářů, které odkojil právě Edgar Wallace a jemu více i méně podobní britští detektivkáři.

Pod zvučným pseudonymem Edgar Collins se ve skutečnosti skrýval pětadvacetiletý debutant Zdeněk Vojtěch Peukert (1907-1982), který pak u toho jména už literárně zůstal po celá zbytek života, a četli jsme je dokonce i na cedulce jeho dveří v pražské Jičínské ulici číslo 4.

2.

Zdeněk V. Peukert byl reprezentantem a trenérem pistolových disciplín. Jako Edgar Collins a pod přehršlí dalších pseudonymů ale přitom vyprodukoval sedmdesát knih. Pod vlastním jménem nevydal ani jedinou, i když se občas uváděl jako překladatel.

Byl to pilný psavec. Například jen v roce 1938 stačil uvést na trh čtrnáct titulů. Ještě roku 1947 to bylo dalších pět titulů. Ve skutečnosti se tou dobou znovu rozjížděl, ale únorový převrat ho zchladil a vyřídil, a tak během následujícího socialismu už se mu podařilo vydat pouze čtyři nové tituly, z toho jeden v roce 1949. A to mohl být za edice Magnet a Napětí ještě rád.

3.

Peukertova díla mívají podobně malebné názvy jako romány Edgara Wallace. Dvanáct jaspisů, Město vyschlých tváří, Hedvábný obličej, Bílé temno, Dutý schod, Tajemství čtyřiceti schodů, Podzemí hrůzy, Černý kaplan, Pastýř, Boj o močály, Špioni v letadlech, Hadí bratrstvo, Černý děs, Zrádná moucha, Gázové oči, Azbestová závěť, Olovění muži či Čtyřicátý výstřel (1972). Vytvořil i pověstnou „střeleckou bibli“ známou jako Mrtví střelci (1934). A podobně pověstný SAHIR?

Zůstal jeho dílem nejúspěšnějším aspoň co se týče reedic - objevil se na knižním trhu dosud čtyřikrát a naposled roku 1992. Jaká je to ale vlastně kniha a stojí vůbec za připomenutí?

4.

Připomíná asi nejvíc a opravdu nějakou starou wallaceovku, jak je napodoboval i Eduard Fiker (1902-1961), další náš plodný mistr na tomto poli, a docela ve Wallaceově duchu vyznívá i následující zloduchova písemná rada detektivovi:

Zaměňte své povolání za chovatele drůbeže. Jedna levná slepičí farma je na prodej v Chertsey a v Hodderově knihkupectví naleznete potřebnou literaturu pro chov Wyandotek i popis umělé líhně pávů.

Dobře, jenže nechtěného humoru tady dnes vykutáme rozhodně víc. Tak dejme tomu:

Když se inspektorovy oči zavřely a jeho tváře se pokryly smrtelnou zsinalostí, vyrostla ze země ohavná figurka, nachýlila se nad tělo a vpálila mu do prsou náboj z těsné blízkosti. Pak se okolí roztřáslo příšernými steny, které zanikaly až v tichých vodách doků, a pár lidí překvapených oním běsnícím vytím (jako od pominutého psa) zalezlo do nejbližších dveří.

Promiňte. Pokud jste to pokládali (a právem) za horor, zkusím na usmířenou ocitovat ještě jinou lekačku: Zbledl, vrhl se k pohovce, za níž leželo mrtvé Sheepyho tělo. Konec kapitoly. A hned ta další? Začíná slovy: „Myslím, že se Sheepy už co nejdřív probere. Rána není zlá.“

5.

Jiná místa téhož kuriózního románu ale zase takovou legrací nejsou.

Titulní Sahir se totiž nezná - a permanentně likviduje všechny, kdo by mohli vyzradit jeho identitu. Nejméně dvanáctkrát za den si Garrison říkal, jak nadmíru hloupým je nechávat si před očima vraždit lidi potřebné k objasnění případu. Dvanáckrát uznal, že vraždění nedokáže zabránit.

A pointa? Vysvětlení? Čím že to „vtělený to ďábel“ Sahir vlastně vítězil a z čeho těžil? Vězte, že z vlastního vzezření dítěte, i když dítěte s obří a vodnatelnou hlavou. To je celé. Byl tvorem, kterého u zločinů vídali, ale kterého zkrátka nepodezírali. A ještě odpudivější bytostí, než známý skřet s foukačkou z holmesiády Znamení čtyř! Čtu:

Garrison spatřil dětský kočárek. Sedělo v něm dítě, plakalo, naříkalo - a bylo ohavně znetvořené. Na slaboučkém tělíčku a ještě tenčím krčku klátilo se něco ošklivého a ohromného ze strany na stranu, do taktu vzlyků. Po obličejíku se řinuly slzy. Vlivem strašlivé choroby byly tahy tváře staré a strhané. Nad nosem se klenulo vyboulené, průsvitně zažloutlé čelo.

Hu, a teď si připusťme, že tato bytost umí vraždit cirkusácky vrhanými noži a vyluzuje zvuky, díky kterým se zrodila takzvaná Sahirova legenda - upomínající mírně na baskervillský mýtus Conana Doyla...

Náhle se zachvěli. Nocí se nesly podivné zvuky, naříkavé, děsné. Bylo to jako příšerné vytí vzteklého psa. K tomu žalostný nářek vražděného. Chvílemi se ale stupňoval v zuřivý chechtot běsnícího šílence. „Bože, to je Sahir. Sahir! Něco se stane, něco hrozného.“

6.

Už samotným jménem Sahir byl Peukert očividně uhranut a podobá se to celé trochu i mytologii Fantomase, který vycházel od roku 1911 a česky až mezi roky 1929 a 1930 (deset prvních dílů). Pověst obklopující Sahira, je výplodem novinářů, kteří hledali senzaci, dočítáme se úvodem českého románku. Hlas lidu, hlas boží. I policie na Sahira uvěřila! A on sám? Je výmluvou pro mou vlastní neschopnost, kaje se inspektor Garrison, český komisař Juve. A pokračujme:

Sahir, který stále uniká a může unikat proto, že in natura neexistuje, je jen slovem zastírajícím obyčejného zločince, jehož nemohu chytit… A Garrison byl připraven sestoupit do londýnského podzemí. Sám. Jen kdyby hlídky zpozorovaly vystupovat z kanálových krytů kouř ve stejnoměrných intervalech, měly vniknout dovnitř.

Věru přínosná policejní metoda. Osvědčí se? Cituji z kapitoly Zelené šero zabíjí:

Inspektor, který sestoupil už přede dvěma dny do podzemí Londýna, o sobě nedával zpráv…

A co zlověstný Sahir? Ten bloudícímu zákeřně předhazuje extrémně přesolenou šunku, aby prý zešílel. Což - pro změnu - malinko kopíruje i Lerouxova Fantoma opery. A dál? Garrisonovy strhané rysy byly už špínou začernalé, oči měl rudé horečkou a jejich zvláštní lesk by upoutal psychopatologa. Honba za Sahirem, který ho vodil po všech stokách, trvala čtyři dny. Šel už jen v roztrhaných spodcích a špinavé košili bez rukávů. „Sahire, volám tě!“

No, radši už dost. A jestli všechno dobře dopadlo?

Podle zákona. Což radši dodejme, protože Peukert místy píše o Sahirovi i vyloženě obdivně. Tento postavou vůbec nejmenší zločinec byl největším tím, co vykonal, dočítáme se například. A shrnutí?

Je to kuriózní detektivka pověstného českého brakopisce, který se ale později trochu umírnil. Až takhle za vlasy přitaženou a pomalu někam do poezie prosakující věc už totiž nikdy napsat nedokázal.

První verze textu vyšla v časopise Tvar.