Jako Sappera, a tedy ženistu, se českým čtenářům odhodlal prezentovat sebe samotného anglický spisovatel Herman Cyril McNeile (1888–1937), kterého poněkud zaskočilo vyhasnutí a dodoutnání první světové války.

Poněvadž "Sapper" ještě netušil, že nastala fakticky jenom přestávka v bojích, která bude po dvaceti letech pokračovat druhou a ještě úděsnější částí, počal se tento mistr pera stesku po krvi a bojích již od roku 1919 bránit celou sérií románků o „dobrodružství demobilizovaného důstojníka, který se v míru nudil“, a činil tak horlivě a aniž tušil, že inspiruje bondovky (ty ovšem vycházejí až od roku 1953).

A taky že je Sapper svým hrdinou inspiroval. A pravda, na rozdíl od agenta 007 nemá sice kapitán Hugh Drummond plné kapsy vynálezů, je však možná ještě cyničtější a blíže sadismu. Nu, a jak že se sapperovky čtou?

Únosně, řekl bych. Únosně, nicméně autor byl nepochybně i rutinní dramatik a to ční ze sapperovek alias drummondovek markantně. Zkrátka, jsou užvaněné, nereálné, jsou oproti bondovkám i krajně statické, zdlouhavé a... Ano, právě že i teatrální.

A Hugh Drummond?

Jedním slovem zabiják. Hugh má dost peněz, aby nemusel hnout ani prstem, a věnuje se obvykle sportu, ale občas i konání spravedlnosti. To však po svém, a teď už čtu překlad Evy Horlivé, i za vás...

Jeho oči se zavrtávaly do očí milionáře.

„Chcete-li, jděte si na nás stěžovat… Ale mám jaksi dojem, že to neuděláte. Vyjde-li najevo vaše úloha v této záležitosti, stane se vaše jméno odporným celému světu… A je v tom jakási poetická spravedlnost, nemyslíte, že peníze dostanou muži, kteří prošli válečným ohněm, uvážíme-li, zač jste je vlastně vyplatil? Válka, nová válka. Další miliony vám do kapsy, další miliony zmrzačených a pohřbených…“

„Nevím, o čem mluvíte,“ prohodil Kalinsky.

„Uklízím zde, pane,“ citoval Drummond. „A jak jsem k vám pronikl? Henry je můj dávný přítel. Snadno se mi podařilo přemluvit jej, aby mne nechal dělat pokojového číšníka. Myslil, že jde o nějakou sázku.“

Z úryvku to, uznávám, vypadá, jako by Hugh Drummond žádnou novou válku nechtěl. Ano, on to i tvrdí, ale... Tušíme své!

A oprávněně. Hugh by se snad i pověsil bez podobných Kalinských, kteří až z Německa kuli pikle, ale překračovali odvážně i Kanál...

„Co se mnou chcete udělat?“ zvolal milionář, nyní už opravdu polekán.

„Uvidíte,“ řekl Drummond, když Darrell a Standish protahovali lano Kalinskému pod rameny. „A doporučuji vám, abyste zavřel ústa na několik příštích minut. Šup tam s ním, hoši!“

Kam? Neprozradím, ale oddechněte, nedojde k bestiální vraždě jako z Hannibala Lectera a Hugh tentokrát padoucha dokonce ani nenechá zešílet - jako v předchozí části osmidílné série nazvané Černá rota, kdy zabránil v Anglii bolševickému puči (a kdy poté i absurdně dodal: „Čím inteligentnější člověk, tím větší darebák.“). Kdepak... Místo toho...

Ale pokročme raději dál.

Ozařovalo kdy svítání tak neuvěřitelnou scénu? rozohňuje se Sapper. Strašný ďábel, mnohonásobný vrah stál tu bezbranný, tváří v tvář mému příteli – a v Drummondově pohledu nenašel slitování. „Upřímně řečeno, Hrbáči, myslím, že bych vás měl vydat policii, ale není času na přesný postup, a tedy si popřeji vrcholného potěšení a ušetřím katovi námahu. Nemyslete však, že za to budu jakkoli trpět. Mám zde svědka, a ten odpřísáhne, že jste mne zákeřně napadl.“ Zamlčel se a odhodil revolver: „Nuže, rdousiči, jsem připraven.“

Načež Hugh lotra jednoduše, prostě, nehledaně a vlastnoručně... uškrtí.

Ne však ještě lotra úhlavního. Kdeže. Úhlavním stínem i dál zůstává „nejstrašnější mezinárodní zločinec všech věků“ Peterson, a tedy ten, kdo zosobňuje to nejprožluklejší kolektivní zlo, a tedy ten, kdo se v čele toho pekelného zla opakovaně obrací proti Anglii...

„Jsme svobodná země, ale nastala chvíle, kdy svoboda musí ustat,“ reaguje ovšem Hugh Drummond (zosobňující zase kolektivní dobro). „Protože bychom jinak zůstali stokou Evropy. Potřebujeme desinfekci!“

Opravdu potřebují? A kdo že bude desinfikovat?

Opět osamělý sportsman Hugh?

Ale kdepak, vážení. I za ním máme mocné síly.

"Jsem přesvědčen, že jste vtělený ďábel," zamumlal Němec zlostně, dočítáme se sice a dotyčný se nemýlí, nicméně (a zrovna jako v Bondově případě) nepůjde o ďábla jediného a... Hle!

„Velitel chce s tebou mluvit, Hughu, a sedí u něj starý Portrush a kvoká jako rozčilená slepice.“

Drummond se vesele zašklebil. Mířil chodbou ke vzdušnému pokoji s vyhlídkou na Whitehall. U psacího stolu seděl šedovlasý muž s párem ostrých, pronikavých očí, a vedle Sir James Portrush. Řekl: „Tedy vy jste ti hříšníci? Opravdu, při povrchním odhadu bych řekl, že byste zasloužili nejméně deset let káznice.“

„Nejméně,“ přisvědčil Drummond, záře štěstím, „ale jak jsme užili, pane plukovníku!“

„Nejvíce jsem užasl nad zprávou o Kalinském. Mohu jeho zradě sotva věřit. Vždyť je tomu jen několik dní, kdy jsem s ním měl v Ritz Carltonu dlouhý rozhovor o evropské situaci.“

„Vyslechl jsem ho celý,“ řekl Drummond, zapaluje si cigaretu.

„Vy že jste nás vyslechl?“ vyhrkl Sir James. „Byli jsme přece sami.“

"Naslouchal jsem u klíčové dírky. Dělal jsem tam sklepníka.“

Inu, milí čtenáři braku, i tak to tedy ve službách Jeho Veličenstva chodilo a... A nic se dozajista nevyrovná řádné ráně rovnou na čelist, abychom v někom probudili náboženské cítění,připojí už jsem stroze a suše Bull-Dog Drummond.

A i když jsme se v tomto případě po převratu žádných reedic nedočkali, čest Drummondově hřmící památce!

Převzato z literárního obtýdeníku Tvar, kde se dočtete víc.