*

V souvislosti s letošním českým vydáním Curranovy knihy Utajené zápisníky Agathy Christie (ideálního vánočního dárku),která obsahuje i kapitolu o jejích detektivkách využívajících různé citáty (ať už v názvech anebo jinak), si připomeňme pár skutečně mistrných propojení vražd a citátů. NIC JINÉHO totiž lépe neobjasní, co znamená neponechat nic náhodě!

Román Temný cypřiš (1939) se nejmenuje podle nějakého obyčejného (a zaměnitelného) cypřiše, ale titul vychází z Večera tříkrálového a následujících Shakespearových veršů:

Tak už pojď, jen pojď, smrti má,

pod cypřišem temným ať spočinu.

Jen leť, tak leť, duše má,

to pro krutou lásku zahynu.

Další Agátin román Prst boží (1943) je pojmenován na základě čtyřverší perského vědce a filozofa Omara Chajjáma (1048-1122). Hle: Prst boží sčítá dny a dílo své hned nekončí.

Česky, pravda, knížka vyšla pod názvem Není kouře bez ohýnku, a tak nám to může být vcelku vzato jedno, ale právě toto Agátino dílo má snad nejneobvyklejší rozuzlení, s jakým se lze v jejích románech setkat, a pachatele se dovíte už před finálním vysvětlením slečny Marplové!

V podobné situaci jako v předchozím případě se - jako Češi - ocitáme při četbě románu Poslední weekend (v originále však Propast). V osmnácté kapitole sice Poirot cituje čtyřverší z básně Maud Alfreda Tennysona (1809-1892):

Jak odporná mi je ta propast za lesem

se svahy zmáčenými krvavým vřesem

V tiché hrůze z nich krev skapává

ozvěna jen "Smrt" jak odpověď nám dává,

ale v překladu žádnou pasáž vztahující se k veršům nenajdete. Proč? Jak to? Byla vypuštěna.

Propast je však i tak zajímavá. Kupř. tím, že obsahuje nejméně vylíčeného vyšetřování i stop ze všech existujících Poirotových příběhů. Agátina schopnost povahokresby tu sice přímo rozkvetla, ale bohužel na úkor kvality detektivní zápletky. Poirot je nadbytečným a z pozdější dramatizace vypadl úplně. Ze všech svých případů se do tohoto hodí nejméně a dokonce tu tvrdí, že si koupil venkovský dům. Jak by to Poirot mohl udělat? Jak se zdá, Agatha Christie jej sem "vmontovala" až pod tlakem vydavatelství. A skoro na straně sto. Navíc Poirot v Propasti "zapomíná" komolit angličtinu. A máte-li tu knihu po ruce, všimněte si, že stejně postradatelná je i postava Davida Angkatella.

Další citátový román Chycen v proudu (1948, česky Čas přílivu) se opět jmenuje podle Shakespeara a jde tu o dvojverší ze hry Julius Caesar:

U věcí lidských jest čas přílivu,

jenž chycen v proudu vede ku štěstí…,

které je poprvé citováno ve 14. kapitole. Zápletka této knihy je jednou z nejspletitějších, jaké kdy autorka vyspekulovala, a pokud jste už četli nebo vám nevadí poznat odhalení, zacituji Currana: První smrt považovaná za vraždu je nehodou.

Druhá, předpokládaná sebevražda je opravdu sebevraždou, i když ostřílení čtenáři pojmou podezření na vraždu.

Třetí, zdánlivá sebevražda je vraždou. Taková kombinace nemá v počinech Agathy Christie obdoby. Dvě hrdinky tu - kromě toho - nezávisle komplikují vrahův plán vlastními příběhy, které v obou případech končí násilnou smrtí - jejich kompliců. Záhadou je však dlouho i sama totožnost první mrtvoly.

Další román Plavý kůň (1961) je jeden z nejsilnějších za posledních patnáct let Agátiny kariéry a vcelku přirozeně nám vysvětlí (a to i bez Poirota, který se tu prý původně měl vyskytovat, zatímco nakonec figuruje v knize jen kamarádka slečny Marplové) vraždu starého kněze spáchanou podle všeho pod mystickým vnuknutím. Titul vychází z Bible a ze Zjevení svatého Jana:

I pohleděl jsem, a aj, kůň plavý, a toho,

kterýž seděl na něm, jméno bylo smrt…

A co víc? Nad rámec obvyklých detektivních prvků se kniha vyznačuje nesmírně uvěřitelnou zápletkou, píše Curran, velmi neobvyklým jedem (thalliem; předtím jed užila v jednom příběhu Ngaio Marhová a později v realitě tak dva lidi otrávil jistý Graham Young odsouzený r. 1972) a nefalšovaně hrozivou atmosférou. Na první pohled by se mohlo zdát, že Agatha Christie najela na odlišnou literární kolej a začala se zaobírat černou magií, ale jak je u mnoha jejích počinů zvykem, zdání klame.

Další citátový titul Prasklé zrcadlo (1963) vychází z citace z Tennysonovy básně Paní ze Shalott:

Pavoučí vlákno do dáli odlétlo

zrcadlo od rámu k rámu prasklo.

"Prokletí stihlo můj rod!"

vykřikla paní ze Shalott…

Jde o román se slečnou Marplovou. Zároveň i o poslední Agátinu "vraždu na vsi". Když román odevzdala, bohužel hned první čtenář uhádl vraha, což se jí ještě nestalo. Jak to bylo možné? Jednoduše. Byla tentokrát až moc poctivá, co se týče uvádění faktů, a snad opět prozrazuji příliš, ale teprve po téhle blamáži v nakladatelství vyškrtla veškeré úvodní zmínky o zarděnkách.

Po vydání Prasklého zrcadla byla Agatha Christie obviněna, že námět vytěžila z životní tragédie americké herečky Gene Tierneyové (1920-1991), jejíž dcera Daria roku 1943 (jako miminko) ohluchla i oslepla následkem spalniček(?), nicméně Agátino nakladatelství všecko popřelo. O kauze "dosud neměla potuchy".

Dvěma mírnými nedostatky téhle detektivky je využití smyšleného jedu a nevěrohodnost týkající se Arthura Badcocka, nudného, nevýrazného chlapíka, jenž přece nikdy nemohl být manželem slavné Mariny!

Ale pokračujme v citátových románech. Jedním z nejlepších románů Agathy Christie vůbec a nejlepším za posledních dvacet let jejího života je Nekonečná noc (1967), jejíž titul se inspiroval verši Williama Blakea (Věštba nevinnosti):

Každou noc a každý den/ někdo je pro bídu narozen

každou noc a každý den/ někomu láska je osudem

někdo se zrodí pro lásky sladkou moc/ jiný se zrodí pro nekonečnou noc.

Mimořádná kniha - rozepsaná v Americe - se vážností vymyká jinak optimistickému dílu Agathy Christie. Je spíš tragédií. "V některých rodinách se zřejmě jedno dítě narodí s předurčením vydat se na špatnou cestu," odpověděla autorka Timesům. A zatímco jiná díla psala čtyři měsíce, toto šest týdnů. Je proto spontánnější a jde o poslední skvělý román, který napsala, jehož úspěch je založen i na opětovném využití figury nespolehlivého vypravěče.

Udivující je kniha z několika důvodů, poznamenává Curran. Napsala ji už starší žena z vyšší střední třídy slovy mladého muže z třídy pracující. Agatha oživuje svůj nejslavnější trik čtyřicet let poté, co mu dala vzniknout (trik z Vraždy Rogera Ackroyda a Muže v hnědém obleku, upřesňuji, nicméně tady má trik ještě zvrat navíc), odlišuje se od čehokoli, co kdy napsala, a konečně jde o návrat ke scénáři několikanásobných vražd z románů Deset malých černoušků nebo Nakonec přijde smrt, protože na konci jsou taky všichni hrdinové po smrti – Ellie, Gréta, paní Leeová, Santonix, Claudia Hardcastlová… a Michael je za mřížemi – přinejmenším na doživotí.

Nekonečná noc vysoce uspěla, i když není klasickou detektivkou a z větší části působí jako "obyčejný" román se zlověstnými podtóny. Tím se totálně odlišuje od ostatních děl Mistryně a dojem je ještě působivější právě proto, že nikdo neočekával, že by zopakovala svůj oslnivý, čtyřicet let starý trik, podotýká Curran. Ale nesmíme zapomínat, že kariéru postavila právě na tom, že dělala to, co nikdo neočekával.

Popravdě, kniha sdílí zápletkovou konstrukci se Smrtí na Nilu a částečně se Záhadou na zámku Styles. Jak to? Ve Smrti na Nilu i v Nekonečné noci se spolčí dva milenci, aby vmanipulovali přitažlivého ničemu do života zámožné dědičky, oženili ho a nechali ho žít, zatímco právě dědičku zabijí a vlastní vztahy kamuflují roztržkou.

Nekonečná noc je kromě toho i rozšířenou parafrází Agátiny tehdy pozapomenuté povídky Případ domovnice (1942). Román však obsahuje i minimálně pět naprosto nepravděpodobných věcí vyjmenovaných na 451. straně Curranovy knihy. Jak ovšem archivář odhalil, všechny tyto nepravděpodobnosti Agatha připsala až dodatečně! Proč?

Pod vlivem scestné představy redaktora, že by měl být tento netypický román klasičtější detektivkou. Tentokrát poslechla, i když si jinak diktovat nenechávala, ale místo klasičnosti vnesla do knihy zbytečně otevřené konce.

Jinak skvělý John Curran ve své knížce nereflektuje, že roku 1968 sáhla Agatha i po citátu z další Shakespearovy hry, a to Macbetha, a zužitkovala ho v románu s Tommym a Pentličkou Dům u kanálu, v originále By the Pricking of My Thumbs, tj. Svrběním v palcích. Způsob pojmenování tu upomíná na Není kouře bez ohýnku (1942), v originále The Moving Finger, a všimněme si, že zatímco za druhé světové války detektivkářka mluví obecně o prstu, koncem šedesátých let o konkrétnějším palci… Dost ale vtipkování a kdo si všiml dalších citátů v "podřadném" díle Královny detektivek, ať se ozve!

(V textu jsem citoval překlady Jana Čermáka, Běty Dintrové, Soni Nové a Evy Hrubé.)