27.1.2021 | Svátek má Ingrid


LITERATURA: 220 roků od narození Fenimore Coopera

13.3.2009

1.

„Sotva ho jde nazvat dokonalým romanopiscem,“ konstatovali literární historici Richard Ruland a Malcolm Bradbury ve svých dějinách americké literatury nazvaných Od puritanismu k postmodernismu (1991, česky 1997). „Jeho knížky jsou unášeny vlastním dějem, vypravěč podivně přeskakuje od suchého věcného jazyka k romantické vznešenosti, vedlejší postavy bývají hrubě zjednodušené a jak ukázal už Mark Twain, autor se nezřídka prohřešuje proti věrohodnosti.“

Malcolm Bradbury a Dick Ruland tady mají na mysli známou Twainovu stať Literární prohřešky Fenimora Coopera (1895), ve které se dozvíme například i to, že "v oblasti dobrodružného románu platí devatenáct pravidel, která vládnou literárnímu umění. V Lovci jelenů jich ale Fenimore Cooper porušil osmnáct."

Mark Twain (1835-1910) pak pokračuje v tom smyslu, že dotyčná pravidla vyžadují, aby autor ani postavy nevydávali před čtenářem hrubé Cooper - The Pioneersnesmysly za takzvanou loveckou dovednost a jemné umění lesa. "Lituji," píše. "Ale místo mi nedovoluje uvést hned několik tuctů příkladů onoho jemného umění lesa, jak je předvádí Natty Bumppo - i někteří další cooperovští odborníci." A dodává, že pokud James Fenimore Cooper (1789-1951) "skutečně věděl, co se děje v přírodě", dokázal to čtenářstvu "utajit s uměním skutečně jemným"...

A pokračuje: "Jeden z jeho bystrých indiánských odborníků, který si říká Čingašgúk, nemůže v románu Lovec jelenů (1841) dostihnout muže, jehož sleduje lesem. Mužova stopa je zřejmě už beznadějně ztracena a vy ani já bychom ji nikdy víc nedokázali nalézt. Jinak tomu ale bude s Čingašgúkem. Hle, není na rozpacích, odvede proudící potok z koryta a v kalu, ve starém dně najde stopy mokasínů. Proud je totiž nespláchl, jak by se stalo ve všech jiných případech, takže i věčné zákony přírody přestávají platit, chce-li Fenimiore Cooper pověsit čtenáři na nos kus onoho jemného umění lesní moudrosti..."

V Lovci jelenů je ovšem líčen i jiný vodní tok. V místě, kde vytéká z jistého jezera, je "padesát stop široký," píše Twain, "ale brzy se zužuje na dvacet, když se - bez jakékoli příčiny – pojednou vine v zátočinách (ačkoli by se mělo požadovat zdůvodnění, proč si ten tok takto počíná)."

Požadováno není. A ostatně, když pan Cooper zařídil, aby byl onen tok široký právě padesát stop, "neměl k tomu žádné zvláštní důvody," pokračuje Twain, "a vzápětí ho zúžil na méně než dvacet stop. Proč? Aby to vyhovovalo několika jeho Indiánům.

Tito pak ohnou mladý stromek. Ten se následkem toho klene nad úzkým vodním průjezdem. V listoví na stromku se posléze ukrývá hned šest rudochů a číhají na osadníka plujícího proti proudu toku, k jezeru. Cooper," pokračuje Mark Twain,"pak popisuje i osadníkův člun, ale zatroleně nejasně. Čteme: Byl o málo delší než novodobý průplavní člun.

Řekněme tedy," pokračuje americký humorista, "že byl ten člun dlouhý sto čtyřicet stop. Co víme dál? Že je širší, než čluny bývají. Řekněme tedy," pokračuje Twain,"že má to plavidlo příčně šestnáct stop.

Takže archa se tedy teď prodírá mezi břehy, kde jí zbývají na každé straně už jen dvě stopy prostoru. Už takovému zázraku se nemůžeme dost vynadivit, ale není to všechno. Roubené obydlí na člunu zaujímá dvě třetiny jeho délky, jak píše Cooper, a je tedy devadesát stop dlouhé. A člun? Blíží se už k místu, kde je tok zúžen na pouhých osmnáct stop, aby to vyhovovalo číhajícím Indiánům, takže po každé straně toku zbývá stopa. Všimli si toho však dotyční Indiáni?Všimli si, že by se jim vyplatilo slézt z ohnutého stromku a prostě do člunu vstoupit, až se tudy bude prodírat?

Možná že jiní Indiáni by si takových věcí všimli," píše Twain, "ale Cooperovi si nikdy ničeho nevšimnou. J. M. Cooper si totiž o Indiánech myslí, že vynikají všímavostí, ale téměř vždycky se ve svých Indiánech splete a zřídkakdy se mezi nimi vyskytne i jen jediný rudoch se zdravým rozumem.

Tak tedy člun sto čtyřicet stop dlouhý," shrnuje Twain, "a obydlí má devadesát stop." Zlí Indiáni se teď v tichosti chtějí spouštět z onoho ohnutého stromku na střechu, a to přesně ve chvílích, kdy se bude pod nimi člun ploužit rychlostí jedné jediné míle za hodinu. "A chtějí pozabíjet osadníkovu rodinu," připomíná Twain. "Počítejme. Člunu bude trvat půl druhé minuty, než tudy propluje. A co Indiáni za tu dobu provedou? I kdybyste hádali třicet let, stejně byste na to nepřišli, a proto vám to radši rovnou řeknu. Náčelník, tedy člověk na Cooperova Indiána rozumově neobyčejně schopný, obezřetně pozoruje člun, jak se prodírá přímo pod ním, a když podle svého vlastního soudu dokonale zpřesní výpočet, pustí se a skočí dolů a... mine dům.

Mine dům a přistane na zádi člunu, tohle skutečně provede. Žádný velký pád to sice není, ale Indián z něj zpitomí a zůstává na zádi ležet v bezvědomí."

A dál?

"Kdyby měl dům devadesát sedm stop, bylo by se to tomu Indiánovi povedlo, jenže tu byla chyba ve stavbě domu a Cooper není žádný architekt. Na hřadu ale kromě toho zůstává ještě pět Indiánů. Ale člun už proplul pod nimi a je mimo dosah. I dovolte mi popsat, co těch pět rudochů nyní podnikne, protože sami byste si to představit nedokázali."

Co tedy?

"Číslo jedna skočí taky na člun, ale spadne do vody za zádí.

Pak skočí číslo dvě - a padne do vody ještě dál za zádí.

Pak skočí číslo tři - a žuchne do vody už hodně daleko za zádí.

Čtyřka taky plavmo seskočí - a spadne do vody až v dálce za zádí.

Nu, a nakonec seskočí i číslo pět, protože to je Cooperův Indián, a pokud jde o rozumové schopnosti, tak rozdíl mezi Cooperovým Indiánem a dřevěným Indiánem před trafikou není příliš veliký...“

2.

Tolik tedy slavný Mark Twain, a štiplavě. V létě 2009, a tedy letos, uplyne od Cooperova narození už rovných dvě stě dvacet let. Albatros, ještě než začal prostřednictvím Ondřeje Neffa vydávat adaptace Julese Verna, připravil před několika málo lety prostřednictvím překladatelů a upravovatelů Kocourkových i adaptaci Cooperova Posledního mohykána, ale co jinak? Je tento "zakladatel westernu" (svým způsobem) a možná i špionážního románu (vyloženě svým způsobem) ještě vůbec čitelný dnešním mladým, anebo ho tady s Markem Twainem propírám po právu?

Tak víte co? Přečtěte si po předchozí popravě na (alespoň tedy mírnou) vyváženou tyto popisy dvou mužů divočiny alias hrdé a hrdinné dvojice, která se díky Cooperově obraznosti vždycky vynořila právě tam, kde jí bylo nejvíc třeba, a více či méně brutálně zasáhla. Ano, zrovna jako daleko, až daleko později zasahovali v románech od doktora Karla Maye zasahovali i Old Shatterhand a jeho rudý bratr "Šarlí" Vinnetou.

1. Natty Bumppo

Ty části bělochova těla, které byly zakryty oděvem, svědčily o tom, že od nejranějšího mládí zažil četná strádání a mnohé útrapy. Byl svalnatý a přitom štíhlý a každý jeho nerv a sval byl silný a zocelený neustálým nebezpečím a námahou. Měl na sobě loveckou halenu, jejíž barva se podobala barvě lesa, se žlutými třásněmi, a čepici z vydělané kůže. Za pasem vyšívaným korálky měl nůž, ne však tomahavk. Jeho mokasíny byly pestře, po indiánsku vyšívané. Pod loveckou halenou bylo vidět jen kamaše z jelení kůže. Ty byly po stranách sešněrovány a pod kolenem připevněny proužky z jeleních šlach. Jeho výstroj doplňovala lovecká taška a roh. Velmi dlouhou pušku měl opřenu o blízký stromek.“

2. Indián Čingačgúk

Na jeho nahém těle byl černou a bílou barvou namalován strašidelný symbol smrti. Na hladce oholené hlavě měl jen pověstný skalpovací chumáč vlasů. Jedinou ozdobou hlavy bylo orlí pero, které si Indián prostrčil chumáčem a které sahalo až k levému rameni. Tomahavk a skalpovací nůž, vyrobený v Anglii, měl za opaskem. Vojenská ručnice, jakou běloši ozbrojovali své indiánské spojence, ležela na jeho nahých svalnatých kolenou...“

3.

Autor nejen těchto vět, James Fenimore Cooper se narodil 15. září 1789 v Burlingtonu v New Jersey a zemřel jen den před svými James Fenimore Cooper dvaašedesátinami, 14. září 1851 v Cooperstownu v New Yorku. Napsal na čtyřicet knih, z toho asi 34 románů, většinou historických, tj. odehrávajících se v letech 1743-1804, která už autor nepamatoval. Cooper se narodil se jako jedenácté z tuctu dětí do rodiny autora cestopisů a smírčího soudce Williama Coopera, jenž za léta ve své funkci nadělal slušné jmění. Jen rok po narození budoucího spisovatele taky zakoupil farmu v divočině u jezera Otsego v oblasti Finger Lakes - na pomezí státu New York. Cooperův otec vymýtil tamní lesy… a pyšně prohlásil: „Získal jsem Americe víc zemědělské půdy než kterýkoli můj krajan.“ Založil osadu Cooperstown, později město, stal se tu správcem a naprosto netušil, že jednou podruhé ožije v synově románu Průkopníci, a to v postavě soudce Templa vnucujícího (také) civilizaci, pokrok a zákon do panenských lesů, s čímž ovšem kraj zároveň znesvětí a otráví majetkovými zákony či nevzhlednými stavbami a brzy nato i korupcí a dalším bezohledným pustošením přírody.

Indiány, se kterými jeho tatínek bojoval, Cooper zprvu nenáviděl. V sedmnácti (1806) se díky otci ocitl na universitě Yale v New Havenu a kdyby ji dokončil, mohl být tímtéž, čím byl jeho otec. Anebo pastorem. V nejhorším učitelem. Cooper ale studia ani pořádně nezačal. Špatně se choval, učení mu nešlo, takže měl propadnout, ale mohl být i vyloučen. Cooper toho nechal a zapsat se jako plavčík na obchodní loď Sterling, není od věci ale říci, že kapitán byl tatínkův kamarád.

Tak se podíval do Anglie a do Španělska. Ve službě strávil pět roků (1806-11), zažil i útěk před piráty a 1. 1. 1808 se stal kadetem. Sloužit ovšem nyní na vnitrozemských Velkých jezerech a... Nudil se. Tak se ve dvaadvaceti oženil, vzdal i kariéry důstojníka válečného námořnictva, kam už-už přestupoval, a počal farmařit na usedlosti, kterou dali věnem jeho paní Susan De Lancy. Po tatínkově smrti se ovšem vrátil na rodný statek.

Jednou se ženou četli nějakou mravoličnou anglickou knížku a Cooper byl rozčarován, přičemž se začal chlubit, že by to napsal lépe. „Dobře, dobře, když myslíš, zkus to, ne?"

To aspoň vypráví legenda. Jeho debut Výstraha (1820) z prostředí anglické šlechty pak vznikal několik měsíců. V podstatě je ve stylu Jane Austenové (1775-1817) a... Všechny zklamal.

Tu se ale Cooper rozhodl zužitkovat vlastní zkušenosti a zatímco ostatní američtí autoři, byli-li už jací, zobrazovali Ameriku po vzoru anglického venkova, stvořil on pod silným vlivem Sira Waltera Scotta bestseller Vyzvědač (1821),

Je to příběh z války za nezávislost a svým způsobem skutečně i první špionážní román všech dob. Jen dva roky představil v Průkopnících (1823) poprvé představil trapera Nattyho Bumppa, tedy bělocha, který dětství prožil mezi Indiány. Je dnes hrdinou pentalogii Příběhy kožené punčochy (The Leather-Stocking Tales) a filozofem divočiny procházejícím řadou proteovských proměn. Romány jeho život nemapují chronologicky, nicméně se všeobecně doporučuje číst sérii v pořadí, v jakém vznikla. "Vývoj" postavy totiž nezávisí ani tak na jejím věku, jako na stavech, v jakých Cooper zrovna psal.

4.

Bumppo známý i jako Sokolí oko nebo Dlouhá puška /karabina/ je sice idealizovaný hrdina, ale čtenářům to pochopitelně nevadilo a Cooper jím uspěl i mimo USA. V Anglii a Francii ostatně mezi roky 1826 a 1833 také žil. Pravda je, že tam napsal snad jen jediný lepší román, Prérii (1827), ale kdybyste ho někdy četli, lze vzpomenout, že vznikal v Paříži. A taky ovšem na to, kolik prérií Státy získaly právě koupí Louisiany Cooper - Poslední mohykán(1803) od Francouzů.

V Paříži zažil Cooperova rodina i jednu z revolucí (1830) a spisovatel byl po dva roky i americkým konzulem v Lyonu. Podnikl také cesty po Německu, Švýcarsku a Itálii. Současně z dálky napadal rovnostářské rozdávání půdy v Americe a plodil i knížky, které tam budily jisté pobouření. Není divu, když například v Opičácích (1835) vystupují tyto alegorické postavy: Překoč (Anglie), Projdi (Francie) a Podlez (Amerika).

Ani v Evropě psaný Rudý pirát (1827) není zrovna veledílo, jenže úroveň Cooperovy tvorby se bezprostředně nezlepšila ani po jeho návratu za oceán, kdy ho ještě k tomu čekal náročný spor o pozemky zděděné po otci.

V knize Americký demokrat (1838) polemizoval Cooper opět s rovnostářstvím demokracie a jeho Littlepageovská trilogie (1845) líčí americkou historii jinak než romány o Sokolím oku. Cooper se dostával do konfliktů s tiskem i svou zemí, div že ne do klatby, a předčasně zemřel. Co na tom, když základ jeho díla zůstává - a fascinovalo nejen Karla Maye (1842-1912). Coopera uznával například i Gustave Aimard (1818-83) a dokonce sám Walter Scott (1771-1832) a také Honoré de Balzacem (1799-1850). Za jednoho z jeho nejschopnějších pokračovatelů pak je právem považován gentleman jménem William Gilmore Simms (1806-70), jehož Odbojníka (1835) známe i u nás, i když v úpravě Miroslava Jindry a jako Majora Singletona (1987).

Pravda, Cooper byl i velký patetik a romantik.

Taky zápletky často konstruuje krajně nepřirozeně. Na další nedostatky jeho psaní upozornil nejen Twain. Ale právem Cooper zůstává klasikem, anebo aspoň v těch několika nejlepších a mýtotvorných dílech. Vedle špionážního a taky námořního (Lodivod, 1823!) románu koneckonců vynalezl pro svou zem i ten žánr indiánky a sotva kdo si dnes už přebírá, že před ním psal o Indiánech v dobrém opravdu málokdo.

Je jistě škoda, že taky Čingačgúka alias Indiána Johna i jeho syna Unkase alias posledního Mohykána tak nesmírně zidealizoval, ale kde bychom byli bez ideálů my všichni?



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.