9.4.2020 | Svátek má Dušan


LITERATURA: 110 roků od narození Františka Běhounka

18.12.2008

Než se mohl Nobile chopit kormidla s úmyslem stočit vzducholoď k rovnější ploše, narazil zadní motor na led a utrhl se i se svým mužem, který byl na místě mrtev. Odlehčená záď se zvedla, na řadu teď přišla příď. Kabina narazila na kru, poskočila a s příšerným rachotem se František Běhounekpočala smýkat hlubokým sněhem, který do ní ze všech stran vnikal roztříštěnými plátěnými stěnami... (z knihy Trosečníci polárního moře)

Tento podzim, a to už 28. října, by se sto deseti let dožil akademik František Běhounek. Ano, i jemu se někdy říkalo "český Verne".

1.

Pravda, za „českého Verna“ byl už ovšem označován leckdo...

Tak třeba školní inspektor František Flos (1864–1961), jinak autor románů Lovci orchidejí, Pod sluncem rovníkovým, Vzducholodí do srdce Brazílie, Z pralesů Konga, V bažinách argentinských, Lovci kožišin, Na modrém Nilu anebo Nad Tichým oceánem. Všechny poprvé vyšly mezi roky 1920 a 1938 a jsou moc pěkné, nic však naplat a Flos i tak zůstává spíš jen krotkým českým Karlem Mayem.

Jindy pro změnu začali český Verne říkat Josefu Matzalovi Troskovi (1881–1961), jistěže i z toho důvodu, že převzal kapitána Nema. Jinak byl ovšem Troska dost jiný než francouzský snílek...

Určitě však panem Vernem trošku byl průkopník české sci-fi Karel Hloucha (1880–1957), i jemu se tak říkalo. A určitě je naším Julesem i František Běhounek (1898–1973). A taky sám vyhlašoval verneovky vyhlašoval za svůj vzor... a parafrázoval je, vždyť srovnejme třeba jen konec jeho románu Projekt Scavenger a finále Ledové sfingy! Máte? Inspirace je tady více než zřetelná.

2.

Když jsem byl kluk, tak mě Běhounek docela bavil a takoví Robinzoni z "Kronborgu" (1944) v mých očích vlastně Verna i svým způsobem překonali. Jak to? Jednoduše. Verne přece uchystal na tajuplném Lincolnově ostrově svým trosečníkům hotový ráj. Jo, to se to budovala šťastná kolonie. A Běhounek? Ne, ti jeho robinzoni museli začínat hezky od píky, z vůle autora totiž byli vrženi do absolutního bezútěšna, na právě sopkou stvořený ostrov. O to působivější mělo být následné vylíčení všeho, s čím a jak si na "novince" poradí. Podle mého názoru to působivé i je. Pod Běhounkovýma rukama vyrostli Harbert, Pencroff a Cyrus Smith dvacátého století, další optimisté, kteří zcela po vernovsku nikdy nepropadají zoufalství a udělují radši jména místům na svém ostrově-ráji-neráji. A celý ho nazvou Rádiovým ostrovem, protože zde narazí na rádium. A jak by nenarazili, že, když byl Běhounek i radiolog.

V mládí se dokonce na dva roky stal žákem Marie Curie-Sklodowské a později byl mezinárodní autoritou v tomto výzkumu. Je i autorem publikací Pierre Curie (1957) či Fréderic Joliot-Curie (1965), vraťme se však ještě k mým oblíbeným trosečníkům z Kronborgu, což je sice i jméno dánského hradu, kde žil Hamlet, ale především zde lodi.

Běhounkův inženýr Cyrus Smith se jmenuje Joel a nepotřebuje k získání ohně žádnou čočku. On prostě oheň uloví jako moderní Prometheus, víte? Rovnou z mraků a za pomoci draka.

Cyrus Smith ještě neuměl sestrojit vysílačku, zato Běhounkův Joel už si ji udělá, a opět skoro z ničeho. Udiveni obracíme stránky a málo záleží na tom, že je prý román inspirován skutečným zmizením lodě Kodaň v roce 1928, málo... Anebo to má přece jen nějaký význam?

Jistě má. A fakta, ta rozhodně zůstávají. Zmizení Kodaně se totiž událo v témže roce, kdy ještě spolu se vzducholodí Italia zmizel ze světa na čas i František Běhounek.

Naštěstí se zachránil a... mohl psát. V Trosečnících z "Kronborgu" nás ovšem nezaujmou nijak papírově kladní hrdinové a upoutá dokonce i padouch (i když mírný) Harry Morrison, v televizním seriálu později vcelku adekvátně zosobněný Ladislavem Mrkvičkou. Tento muž se ve finále náhle staví na stranu dobra a velmi podobně jako Stevensonův Honza Silver ochraňuje chlapce. Lodní kuchař se postavil za Jima Hawkinse, Morrison se přímo obětuje za plavčíka Petra, hlavního hrdinu Běhounkovy procítěné knihy…

3.

Ani to ale není vše. Příběh koření i „součkovský“ motiv chobotnice ukrývající se ve vraku. I ten stojí za to, ony opravdu součkovské časy ale měly v době vydání knihy (1944) teprve přijít. Za války ještě nenastaly a česká sci-fi se tedy psala čistě po troskovsku a běhounkovsku.

Hm. Nejde ale tolik o sci-fi motivy, anebo by aspoň nemělo jít. Pro Běhounka, a to je vám taky jasné, je totiž krom těchto motivů typické i jakési občasné a já bych řekl, že až jaksi jinošské rozcitlivění. A viz právě scénu s umírajícím Morrisonem.

Je pro něj ovšem charakteristický i sklon dojímat se až přemrštěně vlastními hrdiny. V Trosečnících na kře ledové (1928) líčí Běhounek jinou a tentokrát už autentickou katastrofu vzducholodi Italia. Polární výpravu, která se prostřednictvím této vzducholodi uskutečnila, vedl italský Italiagenerál Umberto Nobile (1885–1978), a ten si podle všeho přímo "vytrucoval" účast mladého Běhounka. A tak se i díky tomu vojákovi stal František vůbec prvním Čechem nad pólem...

Jenomže spadli, jak víme. I když až za letu domů. Zřítili se a mnozí zahynuli. V ohni pátrání po červeném stanu na kře zmizel pak navždy i slavný polární badatel Roald Amundsen (a zůstává pohřešován od 19. 6. 1928, což už je více než osmdesát let...)

A Běhounek? Na události ve svých Trosečnících poutavě vzpomíná, i když ne v první, ale ve třetí osobě. Zdánlivě nezaujatě v této osobě hovoří také o sobě, a to jednom jako o jednom z mnoha, a líčí, jak co jediný pokračoval po katastrofě v plnění původních úkolů.

Sedm týdnů byli hnáni po ledovém oceánem, aniž si to přímo uvědomovali, a Běhounek dál a dál zkoumal kosmické záření, ale současně se neflákal a přikládal i ruce k dílu jinde. Velmi typickým pak zůstává moment, kdy snaživě láme trosku vzducholodi, aby byla zužitkována na podpal, a pak zůstane rozčarován stát, protože pomoci už není třeba. „Běhounka v beránčí kožešině jsem miloval víc, než toho pozdějšího, přísného a suše odměřeného akademika," vzpomíná Umberto Nobile, který byl během neštěstí raněn a nechal se proto, ač byl kapitán, odnést z kry letadlem jako první. Za to pak byl i degradován a propuštěn z armády.

Co zatím prováděli muži, které za sebou zanechal v pustinách? Nu, drželi se, až dokud nebyli posbíráni ruským, respektive sovětským ledoborcem Krasin. Události také zachycuje film Červený stan s mladým Seanem Connerym a Claudií Cardinalovou (1971).

4.

Úděl trosečníka si však František Běhounek nemusel oživovat po těch letech z plátna biografu, ne, on to vůbec neměl zapotřebí, protože na Tajemství polárního mořetento úděl očividně vzpomínal celý život - a znovu a znovu.

A slova jako robinzon a trosečník po nás ostatně jukají z titulů hned šesti jeho knih a jsou to nejen Trosečníci z Kronborgu, ale třeba i Tajemství polárního moře (1942), tedy dílo, kde je polární výprava zachráněna jen díky nalezení trosek (právě!) vzducholodi Italia... a jejího benzínu... A ten vernovský motiv v této sci-fi? Je to vynález superpevné hmoty, z níž se dají stavět právě i vzducholodi, nicméně... Kdo ví, možná byl tento objev převzat z Troskova románu Vládce mořských hlubin (na pokračování poprvé 1936–37). Co však na tom? V rámci žánru je podobná cirkulace námětů dojista v pořádku.

5.

Dlouho se mělo za to, že bylo Tajemství polárního moře Běhounkovým debutem v oblasti vědecké fantastiky, ale je to kupodivu omyl. FB je totiž už autorem románku Boj o zeměkouli (1939), který kdysi získal druhou cenu v soutěži Rodokapsu, a zrovna tak zůstává tvůrcem detektivky Zrádce podzemí (Rozruch 1940). Nevědělo se to ovšem dlouho, anžto oba sešity vyšly pod jménem V. S. Martin.

Anebo... se mýlím a napsala je snad Ludmila Běhounková, rozená Felixová (1907–76), kterou si spisovatel vzal roku 1928? Kdož ví. Existuje i tato teorie. A Ludmila Běhounková také prokazatelně asistovala u manželovy literární činnosti. Vlastní její tvorba ale není známa a nikdy nic nevydala. Vraťme se teď raději k robinzonádám.

6.

Běhounek obohatil tento subžánr taky Knihou Robinzonů (1944), kde mimo jiné čtivě zbeletrizoval osudy Alexandra Selkirka, onoho „pravzoru všech robinzonů“. Podle Běhounkovy jeho povídky se tento „pravý Robinson“ opravdu setkal i s Danielem Defoem, což je ve skutečnosti přinejmenším sporné.

A čím se Kniha Robinzonů zabývá dál? Jistě i osudy známého trojstěžníku Bounty, taky však koncem škuneru Essex, jehož muže roku 1820 vehnala do člunů pověstná bílá velryba! Během následující strastiplné plavby potom došlo i ke kanibalismu, což se (doopravdy) stalo i jednou z inspirací pro román Příběhy Arthura Gordona Pyma od Edgara Allana Poea.

Běhounek ovšem psal o trosečnících dál a dál, i když třeba román Robinsoni vesmíru (1958) z tohoto ranku dosti vybočuje, protože ke ztroskotání dojde až na kometě: a opět tedy vnímejme vliv Julese Verna a režiséru Karlu Zemanovi (1910–89) určitě i právě Robinsoni vesmíru připomněli tu trochu zapadlou verneovku Hector Servadac (1877), kterou pak zadaptoval pod titulem Na kometě (1970) – přičemž spoluautorem scénáře se stal vynikající spisovatel Jan Procházka (1929-71)...

7.

Stejně rád jako o trosečnících však psal František Běhounek o cestovatelích.

Ve své „africké“ knize Na sever od Zambezi (1947) se například věnoval doktoru Emilu Holubovi (1847-1902), jehož sté výročí narození bylo v čase vydání publikace aktuální. "Zambezi" tak vyšla jen rok po Valentových Druhých houslích, dílu na totéž téma...

V jiné a naprosto báječné knížce Fregata pluje kolem světa (1942) předložil zase Běhounek nám-klukům-čtenářům fiktivní deník dvou plavčíků plný místy až neuvěřitelných dobrodružství (a přitažených občas i za vlasy). A což o to, je to opravdu pěkná knížka a čtivá a vskutku hotová česká verneovka, celek však kazí náhlý a vlastně v půli líčené cesty nastávající konec.

Co se vlastně tehdy stalo? Došel tu autorovi dech? Navždy? Plánoval původně ještě druhý díl? Ano? Výsledný svazek to napovídá, ale rozhodně tedy neplní to, co slibuje jeho titul.

A ani to není vše. Disproporčnosti se nalézají taky v knize samotné, a to se týká hlavně úvodních a zcela zběsilých dobrodružství obou plavčíkům v podzemí pod Gibraltarskou skálou. Ta jsou předimenzovaná a přehnaná, v jeskyních jde klukům znovu a znovu o krk, hvízdají tu kulky a přinejmenším scéna s plaváním pod vodou je vysloveně sebevražedná. Přesto Běhounek onu honičku popisuje jako by nic. Lidově řečeno je to „nářez“, ale autor jako by to nevnímal, přičemž pak už v celé knížce nic tyto scény nepřebije. To je aspoň můj pocit a názor.

8.

Ale dost! A věnujme závěrem pozornost i méně známým Běhounkovým pracem, protože jinak se už jeho osobnosti dost věnovali třeba Ivan Adamovič a ještě před ním Ondřej Neff v Něco je jinak. Červený stan

Velmi dlouho zapomenuta zůstala Běhounkova sci-fi s motivem „ztraceného světa“ nazvaná Swansonova výprava. Nakladatel Hynek ji sice zveřejnil už v roce 1949 a byla tedy vytištěna, a to v nákladu 5500 kusů, jenomže ihned došlo i na její likvidaci a opětovně se vynořila až po sametovém převratu v obnovené edici Knihy odvahy a dobrodružství.

Jiný Běhounkův sci-fi román Na dvou planetách (1967) je zase už léta k přečtení pouze v polštině a jen roku 1990 vyšly ukázky a synopse v časopise Ikarie. Koneckonců to však možná stačilo, neboť děj jest poněkud tristní. Ve Spojených státech amerických přistanou Marťané, ale hlavně aby kritizovali kapitalismus. Jaký to posun... od Běhounkových batličkovských povídek nazvaných Z příběhů jednoho torpédoborce, které ještě kdysi ukazovaly oddanost amerických vojáků bojujících za války na palubě lodi John Ford a odolávajících japonským kamikadze! Tento málo známý cyklus próz se dočkal reedice až v Magazínu ABC 1990, ale naprosto není nezajímavý. Elektrotechnik jménem Tom Farrell se tu stává jakýmsi maskotem své lodi a - naštěstí - jí vskutku nosí štěstí.

Má však zároveň i tendenci vše si dělat po svém. Začtěme se však zodpovědněji a... Dal by se i vztyčit prst. Ale Běhounku! V reálu by přece tento hlavní hrdina nejspíše uhynul už vprostřed té první bitvy a první povídky cyklu...

9.

A úplným závěrem už si jenom posviťme na českého Verna Běhounka jako na scenáristu komiksů. Jako i Ludvík Souček zpracoval své povídky do obrázkových seriálů pro dětský časopis Ohníček (a šlo o známé komiksy Desetioký a Kraken), tak se nechal i FB přesvědčit k vytvoření něčeho obdobného, i když značně slabšího. A to už čtvrtstoletí předtím.

Tehdy, hned po válce, si zvolil pseudonymem „dr. V. Tomek“ a pro časopis Vpřed pak zplodil bujně akční kreslený příběh Výprava Toma Bartona. Dodnes ale tento seriál bohužel zůstává nedokončen a navíc tu opět registrujme fůru cizích vlivů (hlavně vliv Doylova klasického Ztraceného světa).

Nu, a co! Jak už řečeno, v žánru sci-fi to tak chodí, a ostatně nejen v něm. I už zmíněný režisér Karel Zeman si díky "Bartonovi" osvěžil filmařskou fantazii a... Ano, ano. Srovnejme tentokrát i putování po prehistorické řece u Běhounka... a velmi podobnou cestu v Zemanově slavném filmu Cesta do pravěku (1955).

A srovnejme i Běhounkův a Zemanův útěk hrdiny na strom před pravěkým tvorem. Ne. není sebemenší pochyby, že Karel Zeman, tento fantazií nesporně obdařený tvůrce, velmi vydatně vzpomínal právě na Běhounka, když psal scénář Cesty do pravěku. Všeobecně je sice známo, že je tento scénář adaptací knihy Arnošta Cahy (1891-1935) V pravěkém světě (1927), ale jak se zdá, mezi ní a Zemanem leží na některých místech i ještě právě tenhle Běhounkův seriál!

10.

Dost však nimrání! V letech 1967–78 vydal Albatros výběr z Běhounkových děl v rovných třinácti svazcích a dotkl se tak aspoň částečně tehdejší mladé generace. Díky! A ačkoli jsem tenkrát vnímal dobrodružství z pera českého Verna FB jako značně krotká, s odstupem je mám jen radši a radši a myslím si, že tvůrců, jakým byl František Běhounek, těch nebylo nikdy dost.

Rozšířená verze textu z měsíčníku Plzeňský literární život



OVĚŘENO: Jak nám chutnaly toustís od Penamu?
OVĚŘENO: Jak nám chutnaly toustís od Penamu?

Dvacet testerek z řad čtenářek eMimina mělo možnost ochutnat jedinečné toustís od Penamu. Jak jim chutnaly, co si z nich připravily a jak je celkově zhodnotily?






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.