LETADLA: Šťastný let Jaroslava Velce
Malíř Jaroslav Velc (*1946, Jaroslav Velc – Wikipedie (wikipedia.org)) je nikoli jenom naší, ale mezinárodní špicí leteckých obrazů na obalech stavebnic s plastikovými modely skvělých letadel. Dočkal se monografie, doplněné rozhovorem. Obrazová část velikánské knihy je rozdělena do tří oddílů: Obrazy na obaly stavebnic, Volná tvorba a Knižní a časopisecká tvorba. V tom závěrečném si lze - vedle knižních obálek - prohlédnout i různé Velcovy vystřihovánky a obtisky.
Náš muž je skromný a nezajímáte-li se o tuhle oblast, možná o něm slyšíte prvně. Připomenu jen pár faktů. Velc je z Kladna a přes jejich barák létalo z nedalekého letiště spousty letadel, když byl malý. „Tenkrát se stoupalo pomalejc, takže jsme dobře viděli dakoty, iljušiny, konstelejšny, bristol británie,“ říká v rozhovoru.
Když se pak, začátkem let šedesátých, hlásil na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze, věděl, že okolo touží po tom samém 1200 zájemců. Talentové zkoušky byly tradiční. „Dali nám nakreslit drapérii, hozenej hadr přes opěradlo židle, starý štokrle, starou botu a sádrovou ruku.“ Vzali ho. A chodil do školy rád. Poslední rok i na technickou fotografii.
„Profesor Vladimír Jan Hnízdo nás třeba vzal na celý dopoledne na Hrad… V chrámu svatýho Víta jsme probírali slohy, a když nám byla zima, vzal nás na Vikárku a všem zaplatil grog, Bylo nás jen jedenáct, tak to ještě šlo.“
Mimo jiné ho učil slavný fotograf Zdenko Feyfar a po vojně se - právě jako fotograf - pokoušel dostat k novinám, ale nakonec (1967) nastoupil jako grafik do Aera Vodochody.
V knize Jaroslav také vysvětluje, jak postupuje při kreslení letadel. Takový obrázek mohl mít za den a jistě to platí dodnes, i když technologie pokročily. „Počítač v lidech zničil schopnost dělat věci normální cestou.“
Kdyby pořád jenom ležel nad papírem v komůrce, asi by to nebyl takový štramák. Ale vyvažoval to a vyvažuje ledasčím. Létání na ultralightech bylo jednou z těch sfér zájmu, nicméně s ním začal teprve po revoluci.
Byl i v České společnosti entomologické a věnoval se sbírání a kreslení střevlíků. Zvláště na Křivoklátsku se stal motýlkářem a nejraděj to má u Týřova. Je pro Národní park Křivoklátsko. Už teď je tam, dodejme, chráněná krajinná oblast a on dává každoročně dohromady zprávu pro ni. Zvláště o těch nočních motýlech, alebrž denních zbylo méně nežli šafránu a modrásci se navíc pletou. Ctil a bohužel už v dětství ztratil knihu výtvarníka Hynka Aloise Joukla Motýlové a housenky střední Evropy, se zvláštním zřetelem k motýlům českým. Kdysi mu ji slavnostně dal jeho učitel. Nově ji koupil. Za tisícovku. Nelituje. A jak vidí, extrémně vzácné druhy, které se dají dnes už najít leda kdesi na jižní Moravě, byly dřív prostě na každém železničním náspu.
Okolo roku 1989 začal Jaroslav Velc pracovat na atlasu našich tesaříků a zdůrazňuje, že některé prvky jejich tělíček prostě ani nejlepší fotografií nezachytíte. A také jde o to, že skutečně důležitou věc malbou zvýrazníte. Jak Velc tvrdí, projekt (přece jen) zastavil nástup digitální fotografie. „A přece jsou věci, který jsou lepší, když jsou namalovaný.“
Od obecné školy taky staví modely. Materiál kupovával na Kladně zprvu u Moučky a dnes pěje ódy na balzové dřevo. Začal větroni, pak už vytvářel i letadla s motorem. „A dřív se ty spalovací motory nahazovaly rukou a motor rád kopnul a prsty brněly. Každej je měl vomlácený od vrtule.“
Kolik tím prožil času? Neví. „Jsou lidi, co si píšou hodiny. Na to já nikdy nebyl. To máte jako s malováním. Někdy vás to popadne a jedete jak dráha, jindy se to zadrhne. Když je letadlo dost složitý, zabere dva a půl měsíce. Tohle mě baví.“
Jako model vytvořil i třímetrového ptakoještěra. Samokřídlo. Tady bylo nejnáročnější stanovení těžiště. Povedlo se a ptáci na letišti před pravěkým monstrem utekli. Prodal výtvor kterémusi bohatci a ten ho špatně vyvážil - po přidání baterie -, takže model nepřežil ani let.
Jaroslav Velc je legenda srovnatelná (i když má užší zaměření) se Zdeňkem Burianem. Vypracoval si svébytný rukopis, triky a metody, jeho obrázky pokaždé mají atmosféru a jsou jednoduše jiné. Prohlédněte si i jen Šorelovy obsáhlé knihy Letadla československých pilotů.
Z Aera Vodochody šel dělat (1978-1988) fotografa Okresní knihovny na Kladně, pak už byl na volné noze. Stále jej to pudilo a pudí nejenom ke kreslení, a tak třeba postavil japonskou bitevní loď Jamato; byť horko těžko sháněl dokumentaci. Tu vlastně v mnohém dotvářel sám, avšak pozor: nic si nevybájil. Na to je hnidopich. Model 1 : 100 má 2, 6 metru a vše je na něm doladěno do nejposlednějšího detailu. Některé modely člověk samozřejmě prodá, ale jiných se zbavuje nerad.
První československý plastikový model se vynořil teprve roku 1970 a díky podniku Kovozávody Prostějov. Byl to stroj LF-29 Delfín. Modely tenkrát kreslil Miroslav Balous, redaktor Letectví a kosmonautiky, ale dostal se jako mnozí do nemilosti za vlny normalizačních čistek, a když spatřili jeho zaměstnavatelé podnikový kalendář Aera Vodochody, byl Jaroslav Velc jejich. První stavebnici ilustroval roku 1973, byl to Lavočkin La-7. Už tehdy žasli, jak neuvěřitelně jsou jeho kresby akční. Působily mezi ostatními jako zjevení. Neupachtěně konkurují i těm nejlepším na Západě. Na takřka dvacet let se stal výhradním autorem „box artů“ a po převratu ho oslovil také Západ. Např. firma Matchbox. Za půl století dokázal vytvořit 345 obrazů na obaly stavebnic a mnoha dalších kreseb do známého časopisu ABC.
Ale fascinující je i pohled na jeho volnou tvorbu. Na jednom z obrazů (1984) opouští vzduchoplavec Salomon August Andrée 11. 7. 1897 Špicberky směrem k pólu a ještě neví, že teprve za 33 let najdou jeho ostatky na Bílém ostrově. A jinde vyráží sám Amundsen - ve vzducholodi - přes severní pól. Od dětství obdivoval náš muž už zmíněného Zdeňka Buriana a oba spojuje fotografická přesnost, dynamika pohybu, hra světel a stínu a schopnost generovat iluzi prostoru a dodat kresbě trojrozměrnost. Řada jeho slavných ilustrací je dnes kult.
V katalogu, kterým tato kniha v podstatě také je, chybějí ve větším rozlišení některé obrazy, jejichž originály se ztratily, ale jen výjimečně se nepovedlo dohledat krabici se stavebnicí. U kterých škatulí třeba neznáme vzhled?
Jde o letoun Harvard (kreslený 1998), o Focke-Wulf „Hagelkorn“ (2000), o Panavia Tornado (2012). Ale jinak listujeme oceánem preciznosti. „Tak přesné vidění mají děti a básníci,“ říká Ondřej Neff.
Jaroslav Velc - V oblacích. Ilustrační tvorba a box art. K vydání připravil Ondřej Müller. Rozhovor s autorem Ondřej Neff. Slova závěrem Vlastimil Suchý a Zdeněk Šebesta. Fragment. Praha 2022. 400 stran.
