19.3.2024 | Svátek má Josef


LEGENDA: Životy surrealistů od Desmonda Morrise

25.6.2022

Sociálnímu biologovi Desmondu Morrisovi (*1928) je devadesát čtyři let. Jeho Nahá opice (1967, česky 1971) se stala jedním ze sta nejprodávanějších titulů všech dob. Navázal pracemi Nahé oko (2001), Nahý muž (2008), Nahá žena (2004, česky 2006). Maluje, vystavuje, existuje nejméně osm publikací o jeho výtvarném díle (2500 obrazů) a vystoupil v sedmi stech televizních pořadech. Znal Francise Bacona, Joana Miró, Henry Moora. Taky další mistry. U některých to vypadá, jako by trochu čekal, až umřou, protože Životy surrealistů vydal až ve svých devadesáti. Vyšly hned i česky.

Co vlastně surrealismus je? Breton ho roku 1924 definoval jako psychický automatismus. Jako diktát myšlení oproštěný od kontroly rozumu, jehož produkt se eticky a esteticky uhladí. Někteří z nás by čekali, že naopak neuhladí, to ale Breton odmítl. Podle značně inteligentního Desmonda Morrise je pět druhů výtvarného surrealismu: paradoxní, atmosférický, metamorfický, biomorfický a abstraktní.

Abstraktní surrealisti určitě negenerují pouhé „vzorky malby na zeď“, těžko říct víc.

Biomorfisté vynalézají nové figury, aniž bychom zvládali dohledat kterýkoli zdroj. Figury jsou autentické.

Atmosférický surrealismus je intenzivní, takže i realistická kompozice funguje snově: případ rané tvorby Paula Delvauxe, malíře „jediné nahé ženy“.

Nejsnáze lze identifikovat metamorfický a paradoxní surrealismus. Ten první reálné tvary atakuje, ale ještě poznáte, co bylo původně.

A paradoxní surrealisté? Detaily mají realistické, někdy „vypiplané“, přesto působí iracionálně. René Magritte (1898-1967) prostě botám udělal prsty, noční košili ňadra. Možná ne vždycky, ale kalkuloval. Lehké se to jen zdá: Morris mluví o minimálně deseti prostředcích ozvláštnění.

1. Neobvyklá kombinace. Trup sedícího = ptačí klec.

2. Prohození. Mořská panna má nohy ženy, hlavu makrely.

3. Průhlednost: Oblaka sledujete skrz kondora.

4. Nereálná velikost: Jablko plní celý pokoj. Úředníci kapkami deště. Vlak se vyřítí z tunelu, současně i krbu.

5. Nepatřičnost: Orel v kabátu.

6. Stav beztíže: Levitující skalisko.

7. Proměna: Hlava supa vyrašila z hory.

8. Obměna skupenství: Jachta je ustrojena z vln.

Nejdrzejší ze všech těchto metod je svévolné pojmenování. Nakreslíte koně a pod to píšete: Dveře. Magritte je dnes prý neznámější surrealista, ale je to i společenská dohoda. Ty obrazy jsou nepředstavitelně drahé, nicméně bývá někdy považován pouze za jednoduchého tvůrce vizuálních hříček. Sám přiznal, že ho nudí přenášet pracně námět na plátno, ale podle Desmonda Morrise byl géniem konzistence a výběru svých vizí. Díky tomu má vlastní svět, který analyzujeme těžko. „O tajemství se nemůže mluvit,“ řekl. „Tajemství nás musí ovládnout.“ To se trochu podobá úsloví z Číny citovanému Picassem: „Nenapodobuji přírodu. Já funguji jako příroda.“

Ta definice je záludná. Každý jsme surrealista. Jenomže to neprodáme. „Na první pohled se tvorba fantazijních malířů podobá dílu surrealistů, ale ve skutečnosti je surrealismu asi tak blízko, jako má Disney k Hieronymu Boschovi,“ míní Desmond Morris. „Dost lidí si osvojí surrealistické postupy, přesto nemají zajímavé výsledky.“ Protože ve výtvarném umění platí víc než jinde (kromě práv), že jde o kolektivní dohodu, o rozhodnutí navzájem provázaného, smluveného společenství. Někdo se urazí, ale dílo - osobně charismatického - Marcela Duchampa (1887-1968) stojí na tom. Taky v českém vydání Morrisovy knihy je teatrální Duchampův portrét (1927), kde se v opulentním kožichu opírá o newyorské zábradlí. A zase měl štěstí, ta fotka se náhodou dostala přesně na stranu 100. Uplynou ještě léta, říká Morris, a vyloučit se nedá, že bude Duchamp, tento „nejvlivnější umělec dvacátého století“ překvalifikován na šarlatána. Našimi potomky. Ve výtvarném umění „hodnocení stále probíhá,“ upozorňuje Morris, avšak Duchampův medailon uzavírá smířlivě. Navzdory absolutní absenci skrupulí, anebo díky ní, se mu povedlo zvrátit směr moderního umění, i když sám stvořil málo. Roku 1917 nicméně vystavil pod názvem Fontána pisoár. Na jeho vytvoření se nepodílel. Ptali se, co vůbec je hodné ceny na jeho objektech - s výjimkou KONTEXTU, do kterého je usazuje. Řekl: „Nesou můj podpis. A je jich omezený počet.“

„Duchamp změnil hodnotu připisovanou tradičním a zručně tvořeným dílům vyučených umělců, kteří se lopotili v ateliérech,“ říká Morris. „Když mu nabídli slušné peníze, aby zase začal malovat, odmítl. Udělal prý vše, co chtěl, a nebude se opakovat jenom kvůli výdělku. Tak mu nabídli ještě víc, aby vedl galerii v New Yorku. Odmítl. Co tedy dělal? Ždímal peníze z bohatých kamarádů, občas vyhrál v šachovém turnaji a vytvářel limitované edice svých nejslavnějších děl. Ale největším ternem se stala jeho smlouva s Arturem Schwarzem. Tento muž vyráběl v Itálii kopie nejdůležitějších Duchampových prací. Prodávaly se velmi dobře prostě proto, že veškerá muzea světa chtěla mít ukázku Duchampa.“

Ale hodně surrealistů pracovalo a pracovali - v průběhu dráhy - podle více z výše uvedených metod. Nejvšestrannější ovšem byl Max Ernst (1891-1976). V různých momentech použil veškeré Morrisem definované přístupy. I Breton měl Ernstovu mysl za surrealismem nejposedlejší. Sám Ernst řekl: „Věřím, že nejlepší, co se dá dělat, je zavřít jedno oko a pohled obrátit dovnitř.“ Nepřecházel samo sebou přitom žádný bulvár. Nebyl bulvární.

Něco horšího se na Montparnassu stalo Victoru Braunerovi (1903-1966), který se narodil v židovské rodině kdesi v Karpatech a levé oko mu sklenicí či lahví vyrazil (1938) španělský surrealista Oscar Dominguez (1906-1957). „Zvláštní,“ říká Morris, „že zrovna sedm let předtím maloval geniální Brauner autoportrét, kde je zobrazen s vážně raněným okem.“

Po tom úrazu napsal příteli: „Lovec, aby lépe mířil, zavírá na chvíli levé oko. Voják, aby lépe zabíjel, na chvíli zavírá levé oko. Střelec v souboji zavírá na chvíli levé oko, aby lépe vyslal střelu či šíp do středu terče. Co se týká mě, zavřel jsem levé oko navždycky a patrně náhodou se stalo, že jsem dostal šanci nahlédnout do samotného srdce života.“

„Braunerovo rozmanité dílo je živoucí výraz surrealistického ducha a těžko pochopit, proč není ceněn více,“ podotýká Morris. „Kdyby byl Brauner hollywoodským hercem, byl by ovšem dneska řazen mezi ty béčkové. Ale ještě uvidíme, zda se v budoucnu dočká většího uznání. Možná se vyrovná ostatním významným surrealistům, rozhodně by si to zasloužil.“

Ale k Maxi Ernstovi. „Bez oddychu tvořil a neúnavně zkoušel něco nového,“ píše Morris a připomíná příznačnou příhodu z dětství. Již Ernstův otec byl malíř a snaživě kopíroval skutečnost, nicméně jednou zachytil krajinu - a vynechal strom. Protože do kompozice nepasoval. Navíc… Ernstův tatínek k Maxově úžasu šel a strom porazil.

Podle Morrise je taky osm typů surrealistů. Oficiální, dočasní (odpadlí, vyloučení), nezávislí, do skupiny nepřijatí, přirození a konečně ANTAGONISTÉ. Ti sice tvořili surrealisticky, ale nestáli o dvě věci. O Bretona - a o teoretizování. Ostatně Breton byl malicherný, arogantní diktátor, homofob, záludný a nabubřelý pokrytec. Mnohým záviděl uměleckou kariéru, nesnášel rodinu a snad i děti, ženy považoval za vhodné leda k posluhování. Bretona dusil oceán předsudků. Byl syn chladné, dominantní ženy. V dětství jej bez emocí fackovala, a když vyrostl, tak chtěl, aby se surrealisté chovali jako nemyslící děti. Ale to úplně nešlo. Podle Bretona přesto měli ignorovat veškeré požadavky společenského systému. André si přitom vychutnával jejich sváry, ba je záměrně rozdmýchával. Role soudce mu chutnala jako mana. Z hnutí bez mrknutí oka vyloučil Dalího, Ernsta, Moora, Braunera, Picassa, minimálně 15 dalších géniů. Některé opakovaně. Ostatně Chagall, Magritte, Klee, Miró či Man Ray jeho hnutí sami odmítli. Kvůli němu. Jenom krásný Marcel Duchamp byl jedním z nějakých deseti Bretonových miláčků, kterým prošlo porušování jeho pravidel.

Vedle 27 mužů představuje Morris ve své knize taky pětici žen. Nejatraktivnější byla Leonora Fini (1907-1996), o které mluvila celá Paříž. „Picasso se do ní úplně zbláznil. Eluard jí skládal básně. Genet o ní psal obdivné dopisy. I Cocteau ji nazval bohyní. Ernst byl fascinován její skandální elegancí, brzy se stali milenci, ale měla výhrady, když zjistila, že má pokaždé vztah se čtyřmi nebo pěti ženami najednou. Intimní vztah Leonora Fini vytvořila s fotografem Henrim Cartier-Bressonem (1908-2004), který ji při společné cestě do Itálie zachytil na značně explicitních fotografiích.“

Když ji navštívil americký obchodník s uměním Julien Levy (1936), prožil s ní milostnou aférku - a představil ji Dalímu, ale ten byl vůči Leonoře „trochu ostražitý“. Byla jeho ženskou verzí, poznal to. Provokovala. V Paříži bydlila v jednom domě se třemi partnery a jezdili na dovolenou, takže tisk psal o „Republice Leonor“. Mívala také až třiadvacet koček, s nimiž spala. Vynořují se z jejích obrazů. Měla vadu společnou surrealistkám. Odpuzovalo ji mateřství. O sebevraždě prý přemýšlela jen jednou, když měla problém s potratem. Jaký problém, Morris neupřesňuje, ale o živé dítě asi Fini zájem neměla. Roku 1952 se v Římě seznámila s polským spisovatelem Constantinem Jelenskim (zvaným Kočka, což sedělo), stali se milenci, on „zapadl k ostatním“ a navíc se staral o obchody. Organizoval výstavy, chránil Leonoru před starostmi života.

Každého z dvaatřiceti umělců představuje Desmond Morris portrétní fotografií a vždy jedním typickým příkladem výtvarného díla, v případě Maxe Ernsta dvěma.

Fotografie vybral tím způsobem, aby tvůrce zobrazovaly v době, kdy bylo hnutí na vrcholu. Jak jen možné se vyhýbal známým portrétům z pozdější doby. Při výběru reprodukcí jejich děl se omezil na práci do roku 1945.

U surrealismu, chápe, se jedná o životní styl - víc než o hnutí. Spíš o rádoby filosofický koncept, než umělecký směr. „Může-li společnost vést k něčemu tak odpornému jako válka,“ shrnuje, „musí být sama odporná.“ Proto se dadaisti rozhodli, že bude jediným řešením se jí smát do tváře. Jejich vulgárně posměšné akce ale působily takové pohoršení, až Breton (sedě v pařížské kavárně a přemýšleje o budoucnosti) usoudil, že bojovat proti zkostnatělému řádu je třeba seriózněji. Tak vznikl surrealismus, ale předznamenaly jej „z jiného kosmu“ vzešlé malby Giorgia de Chirica (1888-1978) let 1909-1918:

https://www.youtube.com/watch?v=y33fwSjKX6g.

Především Dětský mozek (1914). Samotný pojem surrealismus užil Apollinaire už roku 1917.

Morris načrtává i životy Dalího, Picassa, Mana Raye, Jeana Arpa, Hanse Bellmera, Sandy Caldera, Paula Delvauxe, Wilhelma Freddieho, Alberta Giacomettiho, Arshile Gorkyho, Wilfredo Lama, Conroy Maddoxe, André Massona, Roberto Matty, Edouarda Mesense, Wolfganga Paalena, Rolanda Penrose, Yvese Tanguye. Malířek Eileen Agarové, Leonory Carringtonové, Dorothey Tanningové, Meret Oppenheimové. - Je ale ošemetné o výtvarném surrealismu psát. - Mělo by stačit dívání se.

Desmond Morris: Životy surrealistů. Přeložil Denis Kostomitsopoulos pro nakladatelství Bourdon. 272 stran