Jiří Winter, známý spíš jako Neprakta, by se 12. července 2024 dožil sta let (zemřel roku 2011).

Byl a je fenomén a fungoval jako velice nadaný a pilný tvůrce, takže na kontě asi pětačtyřicet tisíc kreseb; a za sumu vtipů, které vytvořil, se dostal už počátkem tisíciletí do Guinessovy knihy rekordů.

Ilustroval stovky knih (mj. Švandrlíkovy Černé barony a víc než deset jejich pokračování), navrhoval plakáty i hračky (ve své době populární houpací kohouty a koně), navrhoval i filmové kostýmy (Šíleně smutná princezna) a od samých počátků spolupracoval s televizí, mj. jako kreslíř titulků.

Nebo vytvářel přímo fascinující stolní hry - a také nálepky na krabičky zápalek či pivní tácky a v podstatě neodmítal žádnou práci. Nepovažoval totiž „lidové“ zadání hned za degradaci svého umu - jako někteří jeho kolegové - a přirovnával se v tom směru výslovně k Alfonsi Muchovi, který nakreslil také divadelní plakát, když ho po něm chtěli, anebo navrhl obrázek na pikslu čaje, když to po něm žádal zase někdo jiný.

Nepraktovo dětství plynulo ještě v dvacátých a ve třicátých letech první republiky a zprvu to byla selanka. Středostavovská rodina podporovala jeho výtvarné nadání a zájem o přírodu a historii a více či méně si kreslili, že se dočkají profesora. Bydleli v Holešovicích, což bývala půvabná čtvrť na okraji Prahy, a zvláště s maminkou chodil Jiří do Stromovky. V neděli krmil kachny a veverky a potkával koně Hektora, kterého sice nekrmil, ale který cválal pod T. G. Masarykem, jemuž malíř až do smrti nepřestal říkat (pouze) Pan prezident.

„Dobrý den,“ zdravíval ho, na což T. G. M. chlapci s úsměvem zasalutoval, ba odpověděl.

Nepraktův otec byl židovského původu a válku nepřežil. Zahynul na Pankráci. Zbytek rodiny (s jednou výjimkou) v Osvětimi. Roku 1944 byl navržen trest smrti také pro studenta gymnázia Jiřího, ale nedostavil se pro nemoc svědek a obžalovaný „vyvázl“ se šesti lety pracovního tábora. Tam pak přečkal zimu 1944/45, což nebylo tak samozřejmé, anebo operaci provedenou bez narkózy a holicí žiletkou.

Zjara roku 1945 se vracel od bavorského jezera Chiemsee pěšky a jen vylíčení té pouti by vydalo na scénář. Včetně pochmurné pointy, kdy v Praze začínal chápat, že zřejmě přišel o celou rodinu. Ještě netušil, že maminka válku přežila, ale teprve se vrací.

Sám stál ve dveřích bytu, který měl holé stěny, rozbitá okna. Pryč byl majetek, pryč rodinné obrazy, pryč Jiřího sbírka starožitností. Část věcí propadla Říši, zbytek rozkradli Češi.

Jiří Winter byl později mj. sběratel lidských lebek, ale to mělo kořeny už před válkou a zvláštním momentem se stala v té souvislosti chvíle, kdy se mrtvola k smrti odsouzeného, surového dozorce z Pankráce, který Jiřího roku 1944 zmlátil, ocitla v pitevně patologického ústavu, kde pracoval jeho kamarád. Tento kamarád zatelefonoval a řekl: „Jirko? Ty jsi chtěl jeho lebku.“

Snad si Winter skutečně představoval mučitelovu lebku na svém stole kreslíře? Kdo ví. Do ústavu jel, ale se smíšenými pocity; prožité utrpení ho udělalo soucitnějším. Věřil v Boha, a když stanul v pitevně a stáhl plachtu z těla, posmutněl: „Už tu lebku nechci. Já si to rozmyslel.“

Na profesuru u Wintera nakonec nedošlo (dokončil jen několik semestrů Univerzity Karlovy), ale akademickým malířem být chtěl. Ani to se nestalo a místo toho se etabloval jako mistr kresleného humoru. Jak do věci spadl, vysvětlil roku 1998 Lucii Netopilové - s tím, že vtipy začal dělat právě za nejhlubší totality. „Nemohl jsem malovat obrazy, protože by je nikdo nekoupil, a karikatuře jsem se začal věnovat z existenčních důvodů - v dobách, kdy se bohatí stěhovali mimo Prahu a začali měřit byty na čtvereční metry.

Chyběly stěny na obrazy a oni museli umělecká díla prodávat, neměli je kam dát. Tehdy se dal za pár tisícovek pořídit obraz od renomovaného autora, proč by tedy někdo kupoval ten od začátečníka? Vždyť si mohli koupit pod cenou věci, o kterých bylo jasné, že budou mít cenu nejméně desetinásobnou, až se situace uklidní.“

Jiří Winter tedy po roce 1948 na malování obrazů úplně rezignoval. Ostatně… I velice schopní malíři museli tehdy nastoupit jako výtvarní redaktoři anebo učili. Nicméně Neprakta chtěl pracovat samostatně, aby mu do toho nikdo nemluvil, a řešením se stala práce pro tisk a časopisy. Nejprve se ovšem musel naučit té pravé technice, jejíž podstata je v charakteristické tučné lince. Měl už někdo takovou před ním?

Do Státní grafické školy kdysi chodil s Alenou Ladovou a nemohl tedy neznat i jejího tatínka, kterého po právu vnímal jako muže ryze městského, který si přesto cíleně udržoval image venkovského kluka-syna ševce z Hrusic, co roznáší boty. Neprakta nebyl takový a zdůrazňoval, že při kreslení z Lady nevycházel.

Osobně mě nadále fascinuje, nakolik jsem jím byl ovlivňován už jako dítě, aniž jsem to tušil, a kdo ví, třeba to potkalo i vás. Nemyslím teď dobové reklamy, ale stolní hry. Wikipedie uvádí dlouhý jejich seznam a třeba naší rodiny se dotkly zvláště ty Dlouhý, Široký a Bystrozraký a Detektiv. Druhá z nich je karetní a odhalování figur tkví v tom, že každé postupně doplňujete nohy, tělo, hlavu. Když se to náhodně proházelo, byla bžunda.

Co se týká hry podle Erbenovy pohádky, v současné chvíli je opět v prodeji, ale upozorňuji, že originální vydání mělo větší formát. Ani figurky nejsou bohužel kopie těch původních. Po větším herním plánu šlapaly snáz.

Na téhle Nepraktově hře (jeho podpis ale nikde nebyl) mě bavilo nejvíc, že se na ploše vyskytla většina pohádkových postav opakovaně; a přece je naprosto jasně patrné, že nejde o nějaké dvojníky, ale další fázi dobrodružství, které prožijeme v plynoucím čase.

Tak například princezna (a můžete zde být i vy princeznou) se na jednom místě leká hastrmana a jinde se leká lesa černého a jinde ještě bílých skal, ale ve finále si už šťastně pročesává vlasy.

Kromě toho Neprakta bezvadně zpracoval i jinou hru inspirovanou (vzdáleně) Julesem Vernem. Nejmenuje se přímo Tajuplný ostrov, ale Tajůplný ostrov (psáno dohromady) a na obalu je masa oceánu a rejnok a příď škuneru uhánějícího ke skalnatému ostrovu. Na palubě lodi pak dodnes poznávám hrdiny nejklasičtější z verneovek - námořníka Pencrofa, chlapce Harberta, psa Topa… Zpětně, pravda, ztrácím dětskou jistotu a znávám, že to spíš nebudou oni, protože Neprakta předvádí poněkud starosvětštější a pirátštější ustrojení a protože nikde nevidím černého Naba, ale jako by to oni byli!

Kreslené vtipy IV. – NEPRAKTA (youtube.com)