Výtvarník Jaroslav Malák (o něm právě vyšla krásná kniha Háček + Čárka) uměl vést čáry, jak jinak, i šrafovat čárkami. Dobře kreslil a jenom někdy jste narazili na háček. V oblasti výtvarného umění ale Malák ty háčky jaksi posbíral a právě skrz ně stvořil víc.

Dokládá to knižní studie Pavla Ryšky (*1954), obírajícího se historií československé vizuální kultury i komiksu už v monografiích Karikaturisti (2018) a Pionýři a roboti (s Janem Šrámkem, 2016). Jaroslav Malák (1928-2012) vyrůstal ve třicátých letech, navštěvoval od roku 1942 Rotterovu soukromou školu a zažil zde profesora Vojtěcha Kubaštu. Od pětačtyřicátého byl na Státní grafické a ve čtvrťáku přestoupil na Vysokou uměleckoprůmyslovou školu k Adolfu Hoffmeisterovi; od roku 1952 byl ve svobodném povolání, podílel se na filmech, ilustroval mj. edici Proč a tituly Jirka postrach rodiny (1969), V hlubinách vesmíru a Sejdeme se v nekonečnu (oba od Jiřího Grygara), Milión Alenčiných dobrodružství (1989) atd. Zprvu se taky věnoval kreslenému humoru. Často odvážnému. Nová kniha zveřejňuje ukázky. Ale po příjezdu tanků a nástupu normalizace se i jemu možnosti uplatnění zúžily a do kreslení specifického typu komiksů se dal v podstatě z donucení. Už to nemohly být seriály jakékoli, což platilo v letech 1967-1970 třeba i ve Sluníčku a v případě slavného (knižně stále nevydaného) komiksu Oldřicha Jelínka a Lilly Eisenschimlové Medvídek Hugo.

Ten je legendou (i mého dětství), pro kterou jsem chvíli brečel, že ji nemám celou. Vznikala svobodně. Vyjímá se. „Redakce prý Jelínkovu práci nijak neovlivňovala, neomezovala,“ píše Pavel Ryška v Háček + Čárka. „Příběh mohl být úplně zábavný, aniž by poučoval, vychovával. Vypráví o dvojici medvídků z pražské zoo, kteří se toužili podívat do svých původních domovů a bloudí západní Evropou. Zúčastnili se automobilových i lyžařských závodů, připletli k býčím zápasům, dostali se do cirkusu, letěli balónem až do amerického velkoměsta a prchali před gangstery k pobřeží Afriky.“

Jelínek se nebál čerpat inspiraci z klasických dobrodružných románů a vytváří svět nabitý vzrušujícím dějem. „Ojedinělá slova, výkřiky a zvuky představovaly přímou součást kreseb a další průpovídky a komentáře byly tištěny pod obrázky.“ Bubliny Jelínek nepoužíval, ale on je nepoužíval proto, že si byl jist, že netvoří klasický, ryzí, pravý komiks. Ne, nic typického jej nelákalo. Dělal svébytné výtvarné dílo „za použití“ komiksu jako materiálu a podobně ostatně pracoval Kája Saudek. Jak zjistíme, částečně i Jaroslav Malák.

Začátkem sedmdesátých let už nesměl moc snít nad západním globem (jako Jelínek) a nemohl ani rýsovat dlouhé bouráky v amerických ulicích, jako to Jelínka těšilo. V tom ohledu se musel uskrovnit. A protože byl nucen se uskrovnit, chtěl najít v omezení mistra. V sobě. Pojal uskrovnění jako let v tvůrčím vzmachu. Krátkém, horoucím. Roku 1972 se Sluníčko (kam sklouzl z časopisů plných vtipů pro dospělé) zrovna zvětšilo z formátu 160 krát 160 milimetrů na formát 195 krát 240 mm a získalo magazínový charakter. Poprvé třeba publikovalo i fotografie a vedle nich krátké komiksy. V září 1972 začal Malák vymýšlet svůj nejlepší.

Zvláštní je autoreferenčností. Titulní figura (Háček) začne tím, že „parceluje“ bílou stránku a učí mladší sestru (Čárku), jak se mluví „do bublin“. Ale upovídané děvče neví, kdy s výřečností do kopřiv, a přecpaná bublina - beng - exploduje. Žádná řečnění bubliny nevydrží.

Poněkud scifoidně myslící Malákův mozek přivedl na scénu i jednu nezničitelnou komiksovou bublinu. Nebylo možno ji ani propíchnout špendlíkem, ani zavřít do skříně. Je to nestvůrná medúza z japonského filmu s monstry. Teprve když holčička odříká obsah textu té bubliny pozpátku, text mizí v jiné dimenzi. Děti, co to četly, pochopily správně, ale rodiče snad taky.

Háček vlastní zvláštní tužku, a cokoli vysní, okamžitě do světa komiksu přidá. Zvíře nebo předmět nakreslí. Může jít o bytost i naprosto fantaskní, a přece ožívá. Takto sebereflexivní komiksy vytvářeli na Západě už před Malákem, například to zkoušel i Saul Steinberg, ale Malák většinou jejich díla nemohl znát. Když, tak stopově. Neznal docela jistě ani americký Samův strip z počátku 60. let.

Samovi „patří“ celý seriál a zaměstnává jeho výtvarníky. On sám. A rozmanité hrdiny, někdy převzaté z úplně cizích komiksů. Sam ví, kde má sklad rekvizit a kde má „kartotéku bublin na více použití“. Tento komiks je známý z mnoha novin a stáli za ním Jerry Dumas a Mort Walker. Ale i Malák prokazoval nápaditost, kterou by čtenáři Dumase a Walkera ocenili.

Když Háček nechce k obědu maso, nakreslí masožravou květinu, která porci vepřového pořádá za něj. Jenže hlad neukojen, tak má kluk plné ruce práce s kreslením dalších a dalších pečených kuřat a salámů a jitrnic. Malák ovšem stanovil pro Háčkovu obrazotvornost jakési decentní hranice. Nechtěl být surrealista, a když má kluk stvořit živého jaguára, tvrdí, že umí kreslit jen kočku.

Svobodu nechala redakce Malákovi docela dlouho, ale ne tři roky, jako ji měl v šedesátých letech zmíněný Oldřich Jelínek. Kouzlení s tužkou trvalo 16 pokračování. Pak, zrovna když Háček nakreslil a volal tak strýčka Jedličku, nastal konec.

Ne seriálu, ale toho, že tento komiks tvořil sám sebe. Kouzlům byl zatnut tipec, a protože Malák hrdinům zvolna zmenšoval hlavy, sledujeme náhle vzrostlejší děti a jsme svědky proměny iracionálního a magického myšlení v praktické uvažování. Byl to záměr? Snad. A seriál je zvláštní tím, že jeho hrdina sice vlastní rodiče nikdy nenakreslí a neoživí, ale pořizuje tyto v krámu. Doma je děti vybalí a začnou se o ně starat. Čárka češe mamince vlasy, jako by se jednalo o panenku. Vedle záruční listy. Rodiče nicméně brzy mizí ze scény a jen se o nich občas hovoří. A pak seriál končí, a to brutálně.

V zásuvce otcova psacího stolu Háček najde bombičku na huštění pneumatik. Čárka navrhne nafouknout gumového krokodýla, který vypadá tak, že mohl být dost dobře navržen Libuší Niklovou. Dají se tedy do práce, jenže fuky přeženou a megaobluda vytlačí oba nejen z obrázku, ale ze stránek.

Stejně to ale byla magie. Na jednom místě komiksu zaujala sekvence, kde sedí holčička na stropě. Je nahoře. Ale panel komiksu se obrátí. Je na teď podlaze? Její bratr kreslí lustr, ale to situaci nevyjasní. Malák vyšel ze zkušenosti, kterou měl s ilustrováním bestselleru fyzika Landaua Co je to teorie relativity (česky poprvé 1971), a v téhle - Einsteinovu teorii vysvětlující - knížce do ilustrací rovněž vtělil děti. Když ve stroji času přistály před roubenkou se slaměnou střechou, šel se kluk podívat, zda se babičce už narodil tatínek.

„Příhody Háčka a Čárky běžná měřítka obrázkového čtení podstatně přesahují,“ uzavírá Pavel Ryška studii. „V určitých momentech a situacích se otevírá prostor k dotváření významů a seriál dokončený roku 1974 díky tomu ani po padesáti letech neztratil půvab a vtip.“

Ačkoli Pavel Ryška neměl k Malákovu komiksu tak osobní vztah jako třeba já, protože on se v roce uzavření série teprve narodil, studii rozšířil o nezvyklý komentář věnovaný charakteru celého časopisu, s nímž po roce 68 spolupracovala řada významných výtvarníků včetně Adolfa Borna, Karla Franty, Miloše Nolla, Radka Pilaře a Miroslava Bartáka.

Malák má na kontě i komiksy podle cizích námětů, ale ne vždy ho úplně bavily. Některé se mu staly zdrojem příjmu a posléze záležitostí rutinní. Jako muže vynalézavého ho to netěšilo.

Pavel Ryška a Jaroslav Malák: Háček + Čárka. Kresby Jaroslav Malák a další. Ve spolupráci s Fakultou výtvarných umění VUT v Brně vydala Paseka. Praha 2024. 120 stran.

Háček a Čárka - Jaroslav Malák, Pavel Ryška | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví