Včera zemřel Milan Kundera. Všichni, co mé články čtou, to pravděpodobně postřehli, a všichni víte, kdo to byl a co napsal. O tom tedy já psát nebudu. Milan Kundera však psal i politické eseje, a to velmi dobré. Jednu z nich Vám dnes jako připomínku na něj představím. Je to má nejoblíbenější a jmenuje se „Únos západu aneb Tragédie střední Evropy“. Napsal ji v roce 1983, tj. symbolicky před 40 lety. Já z ní vyberu pár pasáží, které doslova ocituji, protože kdo jsem já, abych si myslel, že to za něj řeknu stručněji a lépe (snad mi laskavý čtenář promine). Ocituji pár vybraných odstavců (celá esej je delší, hlubší a zabývá se i jinými tématy). Těmito citáty jsem nemohl vystihnout ani úplnost jeho myšlenek, ani její hloubku, vybral jsem jen ty, kterými vás chci navnadit, abyste si přečetli tem zbytek. (Poznámka – když říká Evropa, nemyslí tím Evropskou unii, ale většinou oblast určitých hodnot a společné historie a kultury).

Začátek citace:

„Krátce předtím, než byla v listopadu 1956 jeho kancelář zasažena dělostřeleckou palbou, dálnopisoval ředitel maďarské tiskové kanceláře do celého světa zoufalé poselství, oznamující, že Rusové zahájili útok na Budapešť. Dálnopis končil slovy: „Zemřeme za Maďarsko a za Evropu.“

Co znamenala ta věta? Nepochybně to, že ruské tanky ohrožují Maďarsko a s ním i Evropu. V jakém smyslu byla však Evropa ohrožena? Chystaly se snad ruské tanky překročit maďarské hranice směrem na Západ? Nikoli. Ředitel maďarské tiskové kanceláře mínil, že ruský útok na Maďarsko je i útokem na Evropu. Byl ochoten zemřít, aby Maďarsko mohlo zůstat maďarské a zároveň evropské.

I když se smysl té věty zdá jasný, dodnes nás znepokojuje. Ve Francii jako v Americe si lidé zvykli uvažovat tak, že při vpádu do Maďarska nešlo ani o Maďarsko ani o Evropu, ale o politický režim. Nikdy by neřekli, že bylo ohroženo Maďarsko jako takové; a ještě nepochopitelnější by jim připadalo, že se Maďar tváří v tvář vlastní smrti dovolává Evropy. Když Solženicyn odhaluje komunistický útisk, dovolává se snad Evropy jako základní hodnoty, za kterou stojí za to zemřít?

Ne. „Zemřít pro svou zemi a pro Evropu“ - to je věta, která nemohla být myšlena v Moskvě nebo v Leningradě, právě tato věta mohla však být myšlena v Budapešti nebo ve Varšavě.“

„Co vlastně znamená Evropa pro Maďary, pro Čechy, pro Poláky? Po tisíc let byly jejich národy součástí Evropy, jejíž kořeny tkvěly v římském křesťanství. Podílely se na všech peripetiích evropských dějin. Slovo „Evropa“ není pro ně zeměpisný pojem, duchovní kategorie totožná se slovem „Západ“. V okamžiku, kdy Maďarsko už není evropské - to znamená západní - je vylučováno z vlastního osudu, z mezí svých dějin: ztrácí podstatu své identity.“

„Protiklady té části Evropy, kterou nazývám střední, nám umožňují pochopit, proč se právě tady soustředilo evropské drama posledních pětatřiceti let: velká maďarská vzpoura v roce 1956 a krvavý masakr, který následoval; Pražské jaro a okupace Československa v roce 1958; polské revolty v letech 1956, 1968, 1970 a v nedávném období. Nic z toho, co se událo v „zeměpisné Evropě“, ať už na Západě či na Východě, nelze srovnat s řadou revolt ve střední Evropě jak pokud jde o dramatický obsah, tak pokud jde o historické důsledky. Každá z těchto revolt měla podporu prakticky veškerého obyvatelstva. A ani v jediném případě by se byl režim neubránil déle než tři hodiny, kdyby za ním nestálo Rusko. To znamená, že to, co se událo v Praze či ve Varšavě nemůže už být ve své podstatě pokládáno za drama východní Evropy, sovětského bloku či komunismu; je to drama Západu - Západu, který přesto, že se stal obětí únosu, že byl přemístěn a indoktrinován, i nadále tvrdošíjně brání svou identitu.

Identita národů a civilizací se obráží a soustřeďuje v tom, co vytvořil duch a čemu se říká „kultura“. Hrozí-li této identitě, že zanikne, stává se kulturní život v odpovídající míře intenzivnějším, nabývá na významu, až se nakonec kultura sama stane živou hodnotou, kolem níž se lidé semknou. To je příčina, proč ve všech středoevropských revoltách hrály kulturní paměť a současné tvůrčí úsilí tak velkou a rozhodující roli - mnohem větší a mnohem více rozhodující než v kterékoli jiné masové evropské revoltě.“

„Nic totiž nemohlo být střední Evropě s její vášní pro rozmanitost vzdálenější, než Rusko: uniformní, standardizující, centralizující, odhodlané přeměnit každý jednotlivý národ své říše (Ukrajince, Bělorusy, Armény, Lotyše, Litevce a další) v jediný ruský národ (nebo, jak se obvykle říká dnes, ve věku všeobecné slovní mystifikace, v „jednotný sovětský lid“)“

„Co je však malý národ? Nabízím vám svou vlastní definici: malý národ je takový, jehož holá existence může být kdykoli uvedena v pochybnost. Malý národ může také zmizet, a dobře to ví. Francouz, Rus či Angličan nejsou zvyklí klást si otázku přežití vlastního národa. V jejich hymnách se hovoří toliko o velikosti a o věčnosti. Kdežto počátek polské národní hymny zní: „Ještě Polsko nezhynulo...“

Jako rodina malých národů má střední Evropa svou vlastní vizi světa, jejímž základem je hluboká nedůvěra k dějinám. Historie, bohyně Hegelova a Marxova, vtělení rozumu, který soudí a rozhoduje o našem osudu, je historií dobyvatelů. Národy střední Evropy nejsou dobyvatelé. Nelze je oddělit od evropských dějin, nemohou existovat mimo ně, ale jsou představiteli špatné stránky těchto dějin. Jsou oběti, outsideři. A tento zklamaný pohled na dějiny je zdrojem jejich kultury, jejich moudrosti, „nevážného ducha, který se posmívá velikosti a slávě.“

„A tak se v této oblasti malých národů, které „ještě nezhynuly“ stala dříve než kde jinde patrnou zranitelnost Evropy, zranitelnost celé Evropy. V moderním světě, v němž má moc tendenci soustřeďovat se v rukou několika velkých zemí, hrozí všem evropským národům, že se stanou malými národy a budou sdílet jejich osud. V tomto smyslu přejímá střední Evropa osud Evropy vůbec, a její kultura nesmírně nabývá na významu.“

„Celá střední Evropa byla dnes (pozn. – 1983) porobena Ruskem, až na Rakousko, jež si, spíš náhodou než z nutnosti, uchovalo nezávislost, ale odtrženo od svého středoevropského zázemí ztratilo větší část svého individuálního charakteru a svého významu. Zmizení kulturního domova zvaného Střední Evropa bylo nepochybně jednou z největších událostí století pro civilizaci Západu. A já opakuji svou otázku: jakto, že taková událost mohla zůstat nepovšimnuta a nepojmenována?

Odpověď je prostá: Evropa si nepovšimla ztráty tohoto kulturního domova, protože Evropa už nechápe svou jednotu jako jednotu kulturní.

Na čem tedy spočívá jednota Evropy?

Ve středověku se opírala o sdílené náboženství. V moderní době, v níž se ze středověkého Boha stal Deus absconditus, se náboženství odporoučelo, přenechavši své místo kultuře, která se stala výrazem nejvyšších hodnot, v nichž evropské lidství chápalo, definovalo a identifikovalo sebe samo jako evropské.

Dnes, zdá se, probíhá další změna v našem století - stejně závažná jako ta, jež oddělila středověk od moderní doby. Tak jako kdysi dávno Bůh ustoupil své místo kultuře, vzdává se svého místa kultura.

Ale v čí prospěch? Jaký soubor velkých hodnot dokáže sjednotit Evropu? Technické vymoženosti? Trh? Masové sdělovací prostředky? (Nahradí velkého básníka velký novinář?)12 Nebo politika? Ale jaká politika? Pravicová? Levicová? Existuje nějaký rozeznatelný společný ideál, přesahující manicheismus levice i pravice, který je stejně hloupý jako nepřekonatelný? Stane se jím snad zásada tolerance, úcta k víře a názorům druhých? Ale nebude taková snášenlivost prázdná a zbytečná, když už nebude chránit bohatství tvorby či závažné myšlenky? Či snad máme chápat abdikaci kultury jako svým způsobem vykoupení, jemuž se máme u vytržení odevzdat? Nebo se Deus absconditus vrátí, aby se zjevil a zaplnil prázdný prostor? Nevím, nic o tom nevím. Myslím si jenom, že vím, že se kultura odporoučela.“

A poslední kousek na závěr:

„Střední Evropa by proto měla bojovat nejen proti svému velkému utiskovatelnému sousedu, ale i proti neznatelnému, ustavičnému tlaku času, který zvoní umíráčkem věku kultury. Proto je ve středoevropských revoltách pokaždé cosi konzervativního, skoro anachronického: zoufale se pokoušejí obnovit minulost, minulost kultury, minulost moderního věku. Jedině v tomto období, jedině ve světě, který si zachová svůj kulturní rozměr, může střední Evropa ještě uhájit svou identitu, být ještě tím, čím je.

Skutečnou tragédií střední Evropy není Rusko, ale Evropa. Ta Evropa, která reprezentovala takovou hodnotu, že ředitel maďarské tiskové kanceláře byl ochoten pro ni zemřít a také pro ni skutečně zemřel. Za železnou oponou netušil, že se časy změnily a že v samotné Evropě se už Evropa nepovažuje za hodnotu. Netušil, že slova, jež dálnopisovat za hranice své země, vyšla z módy a zůstanou nepochopena.“

Konec citovaných úryvků z eseje.

Umělci byli vždycky napřed, „drželi prst na tepu doby“. Milan Kundera byl jeden z nich, spisovatel s brilantním úsudkem. Jeho úvaha je aktuální, jako by ji napsal včera a ne před čtyřiceti lety. I dnes se zase snaží Rusko pohltit svého souseda a zcela ho přizpůsobit svým potřebám, i dnes jsou u nás hlupáci, co adorují Rusko, i když jen proto, že tam nemusejí žít a nemáme společnou hranici, i dnes je zde Evropa, která je v kulturním úpadku a jen těžko tvoří hodnotu, o kterou by se společnost mohla opřít. Ostny jeho kritiky nemíří jen a východ, ale i na západ. Obává se prázdnoty kultury tolerance a snášenlivosti, protože nebude chránit tvorbu a závažné myšlenky. Vysvětluje konzervativnost revolučních myšlenek střední Evropy, ohlížení se do minulosti, do úsvitu moderního věku, tedy postoj, který i dnes vidíme všude kolem. Napsal tuto esej před čtyřiceti lety, ale myšlenka zůstává. Včera odešel člověk, který rozuměl době, Evropě i její malé části uprostřed. Udělejte mi radost a uctěte jeho památku tím, že si od něj něco přečtete.