Aby mohla redaktorka, spisovatelka a novinářka Florence Noiville (*1961) napsat knihu Milan Kundera. Psát, jak směšný nápad! v podobě, v jaké vyšla, musela se nejprve se spisovatelem osobně seznámit. Jak se to stalo?

Hned na začátku třísetstránkového svazku podává vysvětlení. Představil je významný spisovatel, přítel manželů Kunderových Benoit Duteurtre (1960-16. 7. 2024).

Florence Noiville se tehdy podílela na televizním literárním pořadu, a protože odněkud věděla, že Duteurtre Milana dobře zná, udělala jej poslem. Ale přijal by snad Kundera (1929-2023) pozvání do podobného pořadu? Zde si byla Florence celkem jistá, že to bude marné volání. MK neposkytoval už od poloviny osmdesátých let rozhovory.

K jejímu údivu ale stál MK zničehonic u ní. Usedli ke stolku. Stalo se (datum autorka neuvádí) v baru pařížského hotelu Lutetia.

Kundera tehdy poznamenal, že účinkování v televizi samozřejmě nepřichází v úvahu, ale měl nepublikované texty a chtěl je nabídnout literární příloze deníku Le Monde, jehož ona byla, jak věděl, od roku 1994 redaktorkou. Jedna ta esej byla o smíchu a teprve později zařazena do jeho knihy Setkání.

Florence tvrdí, že se pak víc let pravidelně scházeli - ona a Kundera - ve výše zmíněném baru, a to u stolu až vzadu v rohu. Nebyl to ale posléze vztah nijak uzavřený, i může také vylíčit vzpomínku na cestu do Touquetu a do Madelaine-sous-Montreuil, kde se prý skrýval, pod pseudonymem Madeleine, jak říká Huga, Jean Valjean a kde Kunderovi trávívali léto.

Florence Noiville a její manžel je tam provázeli vlastním vozem a neunikli ani oblíbené tamní restauraci Kunderových LaGrenouillere. Obdobným „útočištěm“ byla, jak připomenuto, spisovateli v Paříži restaurace Le Récamier (v jeho ulici).

Kniha Florence Noiville Psát, jak směšný nápad! je podobnými útržky vzpomínek naštěstí jen umně proložena a vyztužena a soustředí se na myšlenky. Nechybí ani příběh Kunderova života, ale převažují reflexe nad jeho díly.

Jen životní příběh by ostatně spisovatel mladé ctitelce neschválil. Měl hrůzu ze všeho, co začínalo slabikami „životo-“ a napsal: „Ve chvíli, kdy Kafka přitahuje víc pozornosti než Josef K., je nastartován proces posthumní Kafkovy smrti,“ zatímco… „Je třeba přesvědčit potomstvo, že jsme ani nežili,“ jak říká Gustave Flaubert a jak byl o tomtéž přesvědčen Kundera. „Podle jedné Kafkovy metafory,“ píše, „bourá romanopisec dům svého života, aby vystavěl z cihel dům svého románu; a z toho vyplývá, že romanopiscovi životopisci už pouze destruují, co on konstruoval, a rekonstruují, co on destruoval; takže je tato jejich snaha z hlediska umění ryze negativní. Neumí osvítit ani smysl, ani hodnotu románu.“

V podobě, jakou má, by kniha nemohla vzniknout ani bez pomoci (letos bohužel zesnulé) Kunderovy manželky Věry. Otevřela totiž pro Florence po spisovatelově smrti svůj archiv, ba i adresář, a předestřela fotografická alba. „Nemůžete pochopit Milana a nemít rád Věru,“ tvrdí Florence na stránce 299.

Věra jí ale, a to je rovněž pravda, zdaleka všechno neprozradila. Tak například jí neřekla, jak a kde se s Milanem Kunderou poznala. Setkání tak má nadále několik verzí a v jedné z nich dokonce dochází ke krádeži Věrou páchané; ale tu nejpravděpodobnější variantu prozradila časopisu Host. Jednou v noci v Brně na tehdejší Leninově ulici se nacházela před rozhlasovým studiem, kam šla na noční vysílání, a potkala známého básníka. Provázel jej přítel. Kundera. Zřejmě mu dala telefon a...

„Věděla jsem, že zavolá,“ tvrdí později. Kundera vskutku volal už za půl hodiny a smluvili si schůzku. Hovořili prý o Nezvalovi a Rimbaudovi, avšak až podezřele brzy se Milan optal: „A umíte psát na stroji, slečno Hrabánková?“ Vzali se čtyři roky potom.

Na zajímavosti knize Psát, jak směšný nápad! dodává i množství Kunderových neumělých kreseb a řada - často překvapivých - fotografií. Namátkou. Manželé Kunderovi na Martiniku. Tentýž pár spolu se spisovatelem Carlosem Fuentesem a jeho ženou Silvií Lemusovou, Milan Kundera s Philipem Rothem v americkém Connecticutu. Oba manželé ještě v prvním francouzském bytě v Rennes (1977). Kunderovi v Carnacu (1976). Společné snímky s Milošem Formanem. Fotografie ze spisu StB. Kundera hovoří na sjezdu spisovatelů v červnu 1967. Věra hlásí z obrazovky v šest ráno 21. 8. 1968 invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa.

Na jedné z fotografií stojí dům v Purkyňově ulici 6 v Brně, kde spisovatel trávil dětství a mládí a kde spolu s ním žila už před odjezdem do Francie i Věra. Je to vilka ve čtvrti Královo Pole, a když se Kundera narodil, ještě nebyla součástí Brna. Je to jen prostá kostka s béžovou dnes omítkou a přístavbou v podobě garáže; a když Milanova matka roku 1984 zemřela, byli dávno v exilu a dům získali dost vzdálení příbuzní.

Když tam přijela v červenci 2021Florence, nezbylo z původního zařízení už nic. „Nechoďte tam, nejsou to přátelé,“ varovala Věra v Paříži a vzpomínala na první návrat do rodné země (1990): „Ti lidé se chovali, jako bychom už byli mrtvi. Z nás nezbylo v domě nic. Milanova knihovna, obrazy… Zbavili se všeho, až do poslední vázy. Samozřejmě jsme je za to nemohli odsuzovat, ale měli jsme dojem, jako bychom před ně vystoupili z hrobu.“

O Kunderovi samozřejmě již vyšla spousta knih a jen česky jich je víc než tucet. Životopis, který napsal Jean-Dominique Brierre. Autorem svazků Vyprávět příběh a Středoevropan Milan Kundera je pozdější ředitel Kunderovy knihovny Tomáš Kubíček. Badatel Jakub Češka analyzuje dílo ve svazcích Za poetikou Milana Kundery a Království motivů. Své knihy napsali Helena Kosková nebo Kunderův přítel Květoslav Chvatík. Už zde zapracovala dokonce i jiná francouzská autorka, a to Eva Le Grand… Aktuální publikace je ze všech patrně nejprostší a nejméně vznešená a nemám pocit, že si na cokoli hraje. Ona jen předkládá fakta a není vůbec dryáčnická. Pouze na Kunderově osobnosti se neveze a je to kniha podobně pokorná jako Kunderův názor na romány. „Moudrost románu je jiná než moudrost filozofie,“ říká. „Není zrozen z ducha teorie, ale z ducha humoru, a je jedním z intelektuálních ztroskotání Evropy, že nikdy nepochopila nejevropštější umění. Právě román. Ani jeho ducha, ani jeho objevy. Ani autonomnost jeho dějin. Umění inspirované božím smíchem je už vlastní podstatou nezávislé nejenom na ideologických jistotách, ale protiřečí jim. Po příkladu Penelopy v noci rozplétá tkaninu, kterou teologové, filozofové a vědci utkali za dne.“

Florence Noiville: Milan Kundera. Psát, jak směšný nápad! Ilustrace Milan Kundera. Z originálu Milan Kundera. Écrire, quelle drole d´idéee! vydaného v Paříži (2023) nakladatelstvím Gallimard přeložila Nora Obrtelová. Host. Brno 2024. 312 stran.

Milan Kundera - Florence Noiville | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví