Kulturní Praha, jež na sklonku 18. století tleskala Mozartovi, hovořila až na vzácné výjimky německy, ale za německou se nepokládala. Národnostní vymezování se dostalo do módy teprve v následujícím století. Na jeho konci se město mohlo pyšnit hned dvěma kulturami, které se proti sobě ostře vymezovaly. Známý berlínský divadelní kritik Alfred Klaar, jenž z Prahy pocházel, popsal unikátní situaci, kdy v jediném městě působily dvě univerzity, dvě vysoké technické školy a dvě velká operní divadla, která mohla současně uvádět kupříkladu Lohengrina, aniž by si konkurovala, protože měla dvě rozdílná publika. Dodejme, že se zde v téže době utvářely i dvojí dějiny moderního výtvarného umění, ačkoli právě ono má svou vlastní řeč, která na obcovacím jazyce tvůrců nezávisí.

Německá kultura, jež se v Praze víceméně okrajově rozvíjela i mezi válkami, tragicky zanikla během pěti let vinou holocaustu a poválečného odsunu. Nikdo ji pak už moc nepřipomínal. Zatímco učitelé, novináři a kunsthistorici učili národ ctít velikány typu Mikoláše Alše, Maxe Švabinského, Václava Špály či Jana Zrzavého, jména jejich německy hovořících genračních druhů byla systematicky vytěsňována z kulturního povědomí. Stopy zapomenutých tvůrčích osudů se daly najít leda v antikvariátech, kde se grafiky a kresby pražských německých umělců prodávaly v hojné míře za babku. Odtud pochází i soukromá sbírka majitele antikvariátu Ztichlá klika Jana Placáka, jenž z ní nyní ve stejnojmenné pražské galerii uspořádal výstavu Vizionář August Brömse.

Brömse, vrstevník již zmíněného Švabinského, se narodil roku 1873 se Františkových Lázních, vystudoval berlínskou Akademii výtvarných umění a do Prahy přesídlil roku 1906, tedy právě před sto lety. Vycházel tehdy ze symbolismu a secese a spolu s Emilem Orlikem a Richardem Teschnerem patřil k nejzajímavějším osobnostem Svazu německých umělců v Čechách, jakési protiváze českého Spolku výtvarných umělců Mánes. Je příznačné, že s Čechami svázaní rakouští umělci jako Alfred Kubin nebo Gustav Klimt, kteří se tehdy obvykle účastnili společných výstav s pražskými kolegy, do zapomenutí v nejmenším neupadli. V roce 1910 se Brömse stal profesorem pražské Akademie, kde vedl grafickou speciálku. Pro žáky nebyl jen učitelem techniky, ale také jakýmsi guru. I proto jej roku 1919 v čerstvě vytvořeném Československu učinili čestným předsedou nového německého spolku Pilger (Poutník). O šest let později zemřel dvaapadesátiletý umělec na tuberkulózu.

Brömseho zralá tvorba nezapře příbuznost s expresionismem, ale zároveň aktualizuje středověkou duchovní zjitřenost. Max Brod se v knize Pražský kruh nadšeně zmiňuje "o andělském, z náboženské hloubi těžícím českém Němci Brömsovi, člověku skvěle inspirovaném". Zvláštní sepjetí modernismu s archaickou duchovností najdeme i v některých dílech českých umělců z Osmy, kteří se jinak hlásili ke kubistické Paříži, kde se náboženská tématika nepěstovala. Zdá se, že myšlenkám a pocitům, z nichž vzešlo novodobé české umění, nelze bez souvislostí s paralelní tvorbou českých Němců plně porozumět.

Jedna z drobných kolorovaných kreseb na výstavě ve Ztichlé klice ostatně svou barevnou kompozicí přímo evokuje Kleopatru Jana Zrzavého, která patří k nejslavnějším a nejtajuplnějším dílům moderního českého umění. Nejde o to, kdo koho ovlivnil, ale jen o další důvod, proč na české Němce nezapomínat. Patří k naší kultuře už jen proto, že se k nim současná německá kultura příliš nehlásí - poněvadž byli z Čech. 

 

(psáno pro Respekt)