V půli července vedou všechny cesty na Colours. Ostrava se stane babylonem, kde polštinu a slovenštinu doplňuje němčina, angličtina i lecjaká hatmatilka.

Na mne už na refýži houkla „kratkou ostravštinou“ asi padesátiletá žena, prý invalidní důchodkyně, oběť českého zdravotnictví. Líbí se jí komentáře moje a ekonomky Švihlíkové, nesnáší Kalouska, dřív volila lidovce, teď Okamuru. Pomyslel jsem si, že je svět naruby a před přívalem vět prchl do tramvaje. Ta mne vysadila v tom nejprapodivnějším skanzenu, jaký si dokážete představit.

Pokud turisté kroutí hlavami nad tím, proč je centrum Ostravy vylidněné a dost chátrající, v případě Dolních Vítkovic nad tím, co zbylo ze světoznámých hutí, září nadšením. Byl to dobrý nápad areál zachovat a vyhlásit jej památkou.

Můžete si v něm prohlédnout bývalou vysokou pec, dát si kávu, navštívit koncert či konferenci v architektem Pleskotem citlivě přestavěném plynojemu a zapomenout nelze ani na areál Světa techniky pro mladé i starší rozumbrady.

Když však přijde festivalová sezóna, je po důstojném klidu. Kousek po kousku se vrší obří mraveniště. Tradice Colours of Ostrava sahá do roku 2002, deset let však akce probíhala na místě vydávaném za Ostravský hrad. Nápad přenést festival do průmyslového areálu pecí, šachet, trubek a ocelových konstrukcí byl ale geniální a účinkující na něj pějí ódy.

Letos nabídl 450 programových bodů na 21 otevřených i krytých scénách. Není náhodou, že jej v roce 2016 britský deník The Guardian zařadil mezi deset nejlepších hudebních festivalů v Evropě, a teď už se píše o tom, že je v první šestce.

Prim hraje muzika všech žánrů, od duchovní produkce přes jazz, elektro, rock, tentokrát zastoupený i kultovní kapelou The Cure, až po prostořekou moravskou punkovou písničkářku Muchu, která pobízí diváky a děkuje jim slovníkem nepoužitelným na této frekvenci v žádnou denní ani noční dobu. Organizátoři jen roní slzy nad tím, že kapely, které si druhdy účtovaly statisíce, dnes chtějí miliony.

Vedle toho se můžete účastnit workshopů, malovat si, sledovat divadlo, filmy či cestopisné přednášky, ale také debatovat o společnosti, politice nebo životním prostředí. Na debatním fóru Meltingpot vystoupilo 150 řečníků ze 24 zemí. Největší pozornost tradičně přitahují témata jako klimatická změna či lidská práva.

Přiznám se ale, že mne už nebaví poslouchat pláč nad tím, jak se svět řítí do záhuby. Proto jsme s kolegy z Masarykovy demokratické akademie připravili na jedno odpoledne sérii pěti debat, kde jsme hledali i řešení.

Každý, ať už fanoušek apokalyptických vizí, nebo účastník kurzů, jak dosáhnout nirvány, ale dřív či později dostane hlad a žízeň. To se pak hodí kilometry uliček plných stánků s dobrotami, které vám i přes dokonalou kvalitu zaručeně zkazí žaludek – tedy pokud budete zvědaví jako já.

Svůj miniaturní plácek má kdejaká dobrá regionální hospoda, bar nebo řeznictví, a tam se vaří, smaží, peče. Ale taky nalévá vše, co teče. A tak není problém si vyčistit peněženku dočista do čista. Zvlášť když narazíte na známé, jež jste léta neviděli.

Tu paní zválcovanou životem jsem už nespatřil. Místo ní jsem ale potkal spoustu mých ostravských spolurodáků, kteří počítali každou korunu, ale chloubu města si nechtěli nechat ujít. Z ocelového srdce republiky se staly její zlaté hlasivky.

Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)