Tentokrát něco z blízké země, ze sousední Moravy. Když jsem si všimla obrázku brněnské Tugendhatovy vily, hned jsem se rozhodla, že se do ní musím podívat. Kdo by netoužil vidět na vlastní oči to místo, ten stůl, u něhož byla psána historie naší republiky. Kamarádka objednala návštěvu vily a v určený den jsme se vydaly Černopolní ulicí k cíli. Počasí nám nepřálo. Mrholilo a my jsme pod deštníčky kráčely pomalým krokem podél výstavných honosných vil, než jsme dokráčely k betonové zdi. Přímo u ní na chodníku stál poutač. Nevěřícně jsem se zastavila. Četla jsem si těch pár řádků a byla jsem notně zklamaná. Nebyla jsem schopná slova. Koukala jsem na tu přízemní zeď a nemohla jsem si srovnat v hlavě, kde vlastně ten funkcionalistický skvost je.

Tady je to, ukázala kamarádka ke dveřím do zdi.

Je zajímavé, podivila jsem se, že rodinu může proslavit architekt. Před válkou odešel do Ameriky a když uvážíme, že tam stavěl výškové budovy a mrakodrapy, může být Brno hrdé, že si nějaký textilní magnát vybral pro stavbu své vily právě jeho.

Za tuhle jedinou vilu by se postavilo v té době přes dvacet běžných vilek, podotkla kamarádka.

K vile patří velká zahrada ve svahu. Textilní průmyslník Alfred Low-Beer dal horní část pozemku své dceři Margaretě Gretě Tugendhatové jako svatební dar. A vilu také financoval.

Nevíš, žádali dědici o restituci?

Jestli vůbec přežili.

Někde jsem četla, že Gréta – tehdejší majitelka vily - ano, ale její rodiče ne.

Snad nám to tam řeknou.

Když ne, tak se zeptáme.

Ve vile jsme se posléze někdo zeptaly: Přežili holocaust?

Ale průvodkyně, zřejmě studentka, nás odkázala na expozici Ludwik Mies van der Rohe. Ihned jsme se k tabuli přemístily. Přečetly jsme si, že vila je označována spolu s německým pavilónem na výstavě Expo v Barceloně v r. 1929 za nejvýznačnější předválečné dílo a autor samotný za jednoho z otců moderní architektury 20. století. Ale na danou otázku tam odpověď nebyla.

Studentka hovořila o funkcionalismu, o moderním klasicismu založeném na přísně pravoúhlé kompozici, na převážné kombinaci mramoru a kovů, ale o rodině neřekla prakticky nic. Byla jsem zklamaná, protože dům podle mne dýchá lidmi, kteří v něm žili nebo žijí.

Procházely jsme se soukromými místnostmi rodiny. Ložnicemi a koupelnami. Bílé prázdné zdi. Zdály se mi strohé a studené. Žádné teplíčko z nich nevyzařovalo.

Kamarádka řekla: Byla tu škola. Chodily jsme sem na gymnastiku, ale do tohoto patra jsme se nedostaly.

Prostřední patro sloužilo k společenskému užití domu. Světlo s obytným prostorem zahrady vneslo do domu skutečnou krásu. Interiér byl velmi působivý, doslova skloubený s přírodou. Překvapoval na první pohled lehkým nezvyklým nábytkem, taktéž navržený panem architektem.

Paní Gréta byla vynikající pianistka, řekla průvodkyně. Chtěla pověsit nad klavír originál od Moneta, významného impresionisty, ale architekt to nedovolil.

Na mou otázku pokrčila studentka rameny. A my jsme z toho vyrozuměly, že by obraz narušoval jednoduchost linií, vizi nového směru moderního bydlení. Obýváku vévodila obří okna s výhledem do zahrady a na panorama města s katedrálou na Petrově a siluetou Špilberku. Okna bylo možné spustit do podlahy a propojit tak pokoj s přírodou.

Spočítala jsem si, že tu majitelé bydleli od r. 1930 jen osm let, než jako někteří židé emigrovali. Snad do Venezuely. Jelikož odjeli ještě před mnichovskou dohodou, stačili si vzít s sebou značnou část vybavení domu.

V obývacím pokoji mne zaujal stůl, u něhož skončila historie Československé republiky. Který z vůdčích politiků měl výhled do zahrady a který k ní seděl zády, ptala jsem se v duchu. Na tuhle otázku nedostanu odpověď. Prázdný kulatý stůl, prázdné židle – ještě před pár lety tu byla náhražka původního makassarského ebenu. Půlkruhová stěna kolem stolu je nyní originální, neboť se našla v jednom brněnském úřadě.

Prostředí odpovídající rozvodu, zašeptala jsem.

V knihovně jsem neměla odvahu prstíčkem se dotknout ani jediné knihy. Klavír stál opodál a nad ním zela bílá stěna. Měli pravdu. Architekt si prosadil svou. Zvlášť jsme byli upozorněni na onyxovou stěnu oddělující obývací prostor od pracovního. Pod určitým úhlem propouští sluneční paprsky a mění barvu. O torzu Kráčející ženy od Lehmbrucka se průvodkyně nezmínila. Že by mělo zanedbatelnou hodnotu? Zato jsme byli informováni, že toto patro se vytápělo horkým vzduchem a celá stavba stála v té době 5 milionů korun.

Přestože řecký karetin schodiště, harmonie a vzor individuálního bydlení, racionální kompozice jednoduchých prvků ve mně zanechaly rozpaky a chlad, přestože venku drobně pršelo, držely jsme se s kamarádkou pod paží a cítily navzájem teplo.

Ani bych v takové vile nechtěla žít, řekla spokojeně.

Ani já, zasmála jsem se a bylo nám lehko, až teplo.

Mokré listy se lepily na chodník a ona se strachovala, abych po nich neuklouzla. Už dlouho mě nikdo nedržel, abych neupadla, už dlouho neměl o mne nikdo starost.

A ještě doma jsme si v klidu přečetly, že vilu v r. 1939 zabavilo gestapo. V roce 1945 ji využila Rudá armáda k ubytování vojáků včetně koní. Po válce v ní sídlila soukromá škola gymnastiky. Dne 26. srpna 1992 v ní byla podepsána dohoda o rozdělení Československa. Zdalipak Ludwik Mies van der Rohe počítal s tím, komu a k čemu všemu bude vila sloužit? Jistě počítal. Vždyť výjimečné stavby mívají výjimečný osud.