Skandálnost současné kauzy ND vyplývá z toho, že formální řešení jsou pokrytecky zdůvodňována těmi obsahovými. Obě odvolání, nejdříve ředitele a nyní šéfa opery a opět jej nahradil nějakým prozatímním, se skrývají za velice sporné a nepodložené umělecké důvody. V civilizovaných zemích se vedoucí pracovníci divadel neodvolávají jako fotbalový trenér po prohraném zápase. Pokud stávající šéf nespáchal kriminální zločin či nějakou zcela zjevnou nemravnost, čiší z každého jiného a zvláště pak uspěchaného řešení mocenská zvůle a nekompetentnost. Divadlo je citlivý organismus, který nefunguje po kalendářních rocích, ale po sezónách, takže v lednu nemůže být žádný jenom trochu kvalitní a zkušený divadelní manažer volný. V našem kulturním prostoru se v divadlech už dvě století sjednávají nová angažmá o Velikonocích (tzv. noremní dny).
Umělecké kvality
Na každou z veřejných prostředků financovanou uměleckou instituci jsou samozřejmě kladeny dva základní požadavky: produkce uměleckých hodnot a schopnost vystačit s poskytovanou subvencí a vlastními zisky (tržby, sponzoring). O ND divadle to platí jenom o to víc, oč víc je zavazují tradiční místo v národní kultuře a nadstandardní dotace. Z toho vyplývá i něco málo specifik: péče o národní repertoár, klasický i soudobý. Žádné jiné české divadlo není povinno hrát české hry, opery či balety na českou hudbu. Národní divadlo ano. Jak? To už je věc umělců, kteří se pohybují v podstatě ve stejných mantinelech jako kterékoli jiné statutární divadlo: na jedné straně musí mít dostatečnou návštěvnost a na straně druhé musí uspokojovat zvýšený požadavek po nekomerčnosti, umělecké ambicióznosti.
Tato kritéria současné ND zcela nesporně plní. Ať už se v posledních letech dařilo více či méně, nikdo divadlu nemohl vytýkat ani prázdná hlediště, ani podbízivost, ani rezignaci na český repertoár. Naproti tomu jakékoli další požadavky, jakými jsou například tradiční inscenační postupy nebo naopak radikální experiment, nejsou na místě. Soubory ND už dávno nejsou jedněmi z mála u nás a vývoj národní divadelní kultury není na jejich produkci nijak jednostranně či fatálně závislý, není tu žádný důvod k přeceňování jeho úlohy. Samozřejmě, je třeba pečovat o to, aby si divadlo vedlo co nejlépe. K tomuto účelu fungují v demokratickém světě dávno vyzkoušené mechanismy, takové, které ve svých nejšťastnějších dobách zažilo i ND.
Status Národního divadla
ND je vedle Státní opery naším jediným státním divadlem. Na rozdíl od veřejnoprávních médií, ČRo a ČT, není financováno koncesionáři, ale všemi daňovými poplatníky - v rámci příslušné kapitoly MK ČR je dotováno ze státního rozpočtu. To ale neznamená, že jeho vedení má být samovládně odvoláváno státním úředníkem nebo naopak generováno jím nahonem ustavenou, do poslední chvíle nezveřejněnou komisí.
Na MK ČR se rozdělují v rámci různých fondů, grantů či cen různé částky, statisícové i milionové. K tomu jsou jako poradní orgány ustaveny odborné komise. ND má každý rok více než půlmiliardovou dotaci, ale žádná komise k němu neexistuje. Analogické nesystémové situace ovšem u nás často panují i na komunální úrovni: města financují své stálé kulturní instituce, včetně divadel, a navíc prostřednictvím grantových komisí financují další kulturu; má-li se ale řešit vedení divadel, ustavují teprve ad hoc mnohdy nekompetentní konkursní komise a někdy ani to ne. Výsledkem je pak často blamáž, někdy dokonce zánik divadla (naposledy v Karlových Varech, krajském to městě!). Přitom je zjevné a ve světě dávno vyzkoušené, že nikoli poslanci na jakékoli úrovni od státní až po komunální a nikoli úředníci včetně ministra mohou zaručit kvalitní vedení divadel. To může, a v demokratickém systému by i měla generovat pouze transparentní, soustavně pracující a pravidelně obměňovaná rada, složená z odborně i morálně respektovaných lidí.
Dnešní krizový stav ND není blesk z čistého nebe. Obloha potemněla od chvíle, kdy se ministr rozhodl řídit divadlo dle vlastního uvážení. Namísto ustavení věrohodné „dozorčí rady“ (s čestným členstvím, jak se na neziskový sektor sluší), chová se MK ČR k Národnímu divadlu jako majoritní akcionář soukromého podniku. Přitom by opravdu stačil „jenom“ kompetentní výběr ředitele a jeho jmenování na rozumnou dobu (alespoň čtyři sezóny) s tím, že kdyby nedej Bůh nastala v průběhu funkčního období nějaká krizová situace, soustavně pracující rada by předčasně vypsala konkurs na jiného. Naproti tomu za normálních okolností by už mělo být ponecháno na řediteli, aby jmenoval umělecké šéfy, za jejichž výsledky je odpovědný. Pokud by byl ale rozumný, sám by si k tomu ustavil nějaké poradní orgány, jejichž složení by – vedle vlastní produkce souborů – bylo i viditelnou vizitkou jeho práce.
Co lze očekávat?
Dokud bude o vedení ND suverénně a svévolně rozhodovat úředník, jakkoli vysoko postavený, je osud divadla permanentně ohrožen. Absolutista může být sice osvícený, ale i tak bude vždy vystaven svodům samoděržaví, obzvlášť když svou kvalifikovanost nezřízeně přeceňuje. Minulého ministra – herce - zadržela jenom bouřlivá reakce divadelnické veřejnosti od realizace záměru katastroficky reformovat pražský Divadelní ústav; současný ministr, delegovaný jinou politickou stranou, tvrdí, že postup v kauze ND je vůči jeho předchůdci kontinuální.
Jaké má Martin Štěpánek názory na kulturní instituce veřejnoprávního typu, to nám dostatečně předvedl už při televizní krizi, kdy se z obrazovek horlivě zastával tzv. Bobovize. V ND jej pamatuji z počátku 70. let jako protekční dítě a špatného herce titulních rolí – prestižní angažmá získal jako nedostudovaný 22letý mladík. (V biografických slovnících si ovšem bez studu nechává psát „absolvent DAMU“.) Nerad bych se dožil toho, že se tam v rámci handlů mezi ODS a ČSSD vrátí jako ředitel.
HN 4.12.2006, mírně redakčně kráceno
Autor je teatrolog