Art brut stále provokuje, i když trochu jinak než dřív

Výstava, jež předminulý týden započala v pražském Domě U Kamenného zvonu, může nezasvěceného návštěvníka zaskočit. Podmanivě krásná dílka tu visí vedle zjevně neumělých, z některých vane neuvěřitelná pečlivost a pracnost, jiná jsou jen tak halabala načrtnutá, mnohá vyznívají humoristicky, ale z dalších naskakuje husí kůže. Jakoby se tu prolnuly nejrůznější výtvarné úrovně, které uměnovědci obvykle přísně oddělují, aby zdůraznili herarchie hodnot. Leccos by se svým zpracováním mohlo blížit umění, které bývá označováno jako naivní, celek však rozhodně nepůsobí nijak prostince a mile. Otevírá naopak průhled do duševních labyrintů, kam zabloudí jen málokdo. Francouzský malíř Jean Dubuffet, jenž se sbíráním podobných výtvorů začal, pro ně už před více než šedesáti lety vymyslel pojem l°art brut, jenž bývá do češtiny překládán jako surové, popřípadě syrové umění.

Umění objevu

Art brut vytvářejí lidé, kteří nepodléhají žádným kulturním vzorům. K výtvarné činnosti je často přivedla duševní nemoc nebo spiritistické zážitky, není to však podmínkou. Pod pojem se rovněž nedá automaticky zařadit veškerá výtvarná produkce duševně nemocných, či spiritismem inspirovaných tvůrců. Definice podle znalců neexistuje - pokaždé, když jsme přesvědčeni, že jsme konečně pochopili, oč se jedná, objevíme příklad, který vše zpochybní. I proto se art brut stal možná větším tvůrčím dobodružstvím pro sběratele než pro samotné autory. Ti prostě výtvarně realizují nutkavé potřeby svých duší, aniž by se jakkoli podřizovali vnějším požadavkům. O to obtížnější je rozpoznat skutečné hodnoty. Kvalitní sbírky proto dokládají především vnímavost a nadání sběratelů - artefaktem nejsou ani tak jednotlivé kreace, jako jejich výběr.
Dubuffetův objev dosud nezmapovaných končin umění se pro svobodný svět stal senzací v závěru čtyřicátých let minulého století, Tehdy se české země vlivům západního umění zrovna uzavíraly. Ze zdejších umělců dospěl k jisté spřízněnosti s tendencemi art brut Alén Diviš, a to zřejmě naprosto samostatně, umřel však prakticky neznámý v polovině padesátých let. Z mladších generací se do průzkumu tohoto bizarního terénu pustili jen nemnozí. Teoreticky se jím zabýval Jindřich Chalupecký, blízký byl zdejším surrealistům a v některých aspektech také okruhu Jiřího Koláře, Bohumila Hrabala či Vladimíra Boudníka. Vyskytli se také zaujatí sběratelé tuzemské produkce, například Eva a Jan Švankmajerovi. První větší výstava, která toto umění v Praze představila, se konala teprve v roce 1998, shodou okolností rovněž v Domě \U Kamenného zvonu.
Sbírka abcd (art brut connaissance et difussion - poznávání a šíření art brut), z níž byla vybrány exponáty pro nynější výstavu, se řadí mezi nejvýznamnější kolekce na světě. Její vlastník, francouzský filmař Bruno Decharme, shromáždil během více než pětadvaceti let na 2000 děl od 200 autorů. Nezisková společnost, která sbírku obhospodařuje, si před čtyřmi lety zřídila pobočku v Praze, aby se víc zaměřila také na autory z českých zemí. Kurátorky výstavy Terezie Zemánková, Barbara Šafářová a Marie Rakušanová vybraly ze sbírky zhruba tři sta prací od stovky autorů, mezi kterým jsou významně zastoupeni i Češi. Rozhodly se přitom rezignovat na teoretická vymezení a potlačily i generační, geografické či psychodiagnostické souvislosti. Nabídly divákům svůj vlastní, zcela subjektivní pohled do podivného světa extrémních zkušeností. Jediným vodítkem se stává rozdělení expozice do tří částí s názvy Paralelní světy, Proměny těla, Vnitřní hlasy, jenže snad každý exponát obstál v kterékoli z nich. Návštěvník je provokován k docela napínavému p\átrání po společném jmenovateli nesourodých prací, u nichž pouze tuší jakousi tajemnou vnitřní spřízněnost. Rozpoznávání hodnot se stává tvůrčím dobrodružstvím i pro něj.

Vlastně nic nového

Stavy podobné spiritistickému transu znali už pravěcí šamani a šílenství provází lidský rod rovněž od pradávna. Něčím převratně moderním se na úsvitu civilizace stal spíš kritický rozum. Západní kultura má už od antických časů dva vyhraněné póly, z nichž se jeden vyznačuje sklonem k blouznivému opojení citem, fantazií a duševními úlety, druhý zas střízlivým smyslem pro harmonický řád. Jurodiví blázínci Boží vytvářeli ve středověku inspirativní protějšek chladným spekulacím učených teologů a naopak. Po osvícenské éře, jež se pokoušela konstituovat nejlepší z možných světů na vědeckém základě, se vzedmula mocná vlna romantismu, která heroizovala šílenství. Pozitivistickou epochu uzavřel zešílevší Nietzsche a Van Gogh, jenž si uřízl ucho. Také umění neškolené, spontánní, vybočující ze směrodatných kontextů výtvarné kultury své doby, má své dějiny. Za umělecky výsostný směr však začalo být pokládáno teprve první modernistickou generací v čele s Picassem a Apollinairem, kteří uspořádali pověstný banket na počest Celníka Rousseaua. Naivismus, zvaný též umění prostého nebo čistého srdce, se pak stal velkou módou a jeho výrazové prostředky si půjčovaly i osobnosti notně rafinované, například Adolf Hoffmeister nebo Štyrský a Toyen z českého Devětsilu. Po druhé světové válce však naivismus z valné části komerčně zplaněl jako líbivý řemeslný artikl.
Art brut by se mohl mohl z historické perspektivy jevit jako nová obchodní značka pro odvěký úkaz, takový soud by však byl příliš laciný. Objevy dosud nepopsaných a nepojmenovaných tradic, které se skrytě udržovaly v slepých ramenech či okrajových vírech vzdálených hlavnímu proudu, sehrály v modernismu minulého století přímo zakladatelskou úlohu, ať už je poodhalil Freud či Jung, Warhol nebo Leary, jazzmani nebo rockeři. Pokaždé se aspoň zpočátku jednalo o revoltu proti zatuhlým myšlenkovým systémům, o změnu vnímání, nikoli jen vkusu a stylu. Knír, který Marcel Duchamp přimaloval na barevnou reprodukci Mony Lisy, nebyl jen žertíkem, ale velkým tvůrčím gestem, jež se dnes pokládá za jeden z milníků v dějinách umění. Ukázalo, že se uměním může stát opravdu vše. Art brut učinil další krok: pokusil se dokázat, že se ta pravá tvorba může rozvíjet pouze za hranicemi toho, co je pokládáno za kulturu.

Surovost jako atrakce

Výstava ohromí úžasnou invencí, kterou nebrzdí, zdá se, žádná sebekontrola. Narazíme tu třeba na počmáraný pornomagazín, oslavný portrét Adolfa Hitlera, podivně deviantní krajiny s děvčátky, které kreslíř obdařil miniaturními mužskými pohlavními orgánky, ale také na nicneříkající mazanice, s jakými by se nikdo soudný nechlubil. I to však doplňuje podivuhodně bohatý a rozmanitý obraz světa, který nabízí celek expozice. Jako by šlo o zvláštní univerzum, o paralelní výtvarný vesmír, kde platí jiné zákony než v uznávaném umění. Art brut ostatně vzniklo jako odpověď na situaci, kdy se někdejší modernističtí provokatéři jako Pablo Picasso či Salvador Dalíh domohli postavení celebrit a plně se zapojili do kulturního provozu, v němž je každé vzpurné gesto nakonec překryto cenovkou.
Kulturní provoz je ovšem natolik všežravý, že i z prezentace art brut učinil svou ozdobu. I pražská výstava je pozoruhodnou atrakcí bez ohledu na to, zda by o to podivínští tvůrci stáli. Původní idea tak možná selhává, lidská zkušenost s uměním se tím však však zajímavě rozšiřuje.

(ART BRUT, sbírka abcd, výstava v pražském Domě U Kamenného zvonu probíhá od 14. 6. do 10. 9. 2006. Kurátoraká koncepce: Terezie Zemánková, Barbara Šafářová, Marie Rakušanová.)

Dodatek: Jean Dubuffet (1901-1985)
První sběratel a propagátor "surového umění", francouzský malíř Jean Dubuffet, sice věkově náležel ke generaci meziválečné avantgardy, prosadil se však až těsně před koncem války ve svých třiačtyřiceti letech. V té době žil uměním už desítky let, maloval, psal, k jeho přátelům z chlapeckých let patřili Raymond Queneau a Georges Limbour, ze staršách umělců se stýkal s Maxem Jacobem, Suzanne Valadonovou a Raoulem Dufym, ale živil se přitom jako úspěšný obchodník s vínem. Bizarní obraznost jej přibližovala surrealistům, pronikavé kritické myšlení mu však nedovolovalo ctít jejich posvátné kánony a kulty. Také ve svém vrcholném období od 40. do 70. let minulého století vytvářel osobité paralely tehdejších vůdčích uměleckých směrů, k jakým patřil tašismus, strukturální malba nebo nová figurace, ale zároveň je přehodnocoval krajně skeptickým, hluboce lidským, ale také trochu krutým humorem. Ten se dá rozpoznat už v raných dílech, veřejnost však plně zasáhl teprve v existencialistické atmosféře poválečného období. Zdá se, že praktickým zkušenostem z obchodu vděčil Dubuffet za mnohé: nejenže dokázal dobře organizačně zabezpečit vlastní práci, ale snadno porozuměl i nečistým trikům na trhu s uměním. Také proto se stal jedním z nejvýmluvnějších kritiků kulturního provozu a propagandy. Soudil, že "klany kariérních intelektuálů" v této oblasti falšují hodnoty, zbavují současné umění věrohodnosti a činí z něj naprostý protiklad přirozené lidské kreativity. Cestu k obrození umělecké opravdovosti vidí v radikální původnosti neškolených vizionářů. "Raději umění surové, než umění kulturní!" volá v manifestu z roku 1949. V textu Dusivá kultura z roku 1968 dodává: "Nivelizující, uniformující aparát kultury je založený na vylučování zmetků a vad, na principu filtrace, jež by měla zachycovat a zbavovat hlušiny to nejlepší, jenže nakonec vede k neplodnosti. Protože to jsou právě zmetky a vady, v nichž myšlení nalézá svou potravu a obrodu. Kulturní aparát jako olovo v křídlech myšlení znehybňuje."

(psáno pro Respekt)