Občanské iniciativy, toť věc ohromně potřebná a ke zdraví společnosti přímo nutná. Politici, jak víme, velice rychle zpolitikaří, pakliže už tací nebyli v době, kdy do politiky teprve nahlíželi skrz zamlženou výkladní skříň.

Není tedy nad to, když politiky někdo ohlídá.

Špatné je, že se velice rychle dostaneme do začarovaného kruhu. V latině je skvělý výraz, který svědčí, že tohle ani zdaleka není nová potíž. Ten výraz zní: Quis custodiet ipsos custodes? Otázku položil římský básník Juvenal. Přeložena znamená: Kdo bude hlídat samotné strážce?

Čili, jak řečeno, začarovaný kruh. Cynici pak tvrdí, že vždycky, když se někde objeví nějaká iniciativa, která tvrdí, že ona a jen ona má v péči blaho veškerého občanstva, stojí za to se podívat, kdo na ní může vydělat.

A přesně tahle otázka musela napadnout každého, kdo se ondyno podíval na zprávy TV Nova.

Na obrazovkách se 2. července objevily návrhy plakátů, ano i billboardů, které poměrně nevybíravým způsobem osočují tvůrce tzv. nekomerčních divadel, že parasitují na nevinných daňových poplatnících, a snaží se tvářit, že to dokazují slovy právě těchto tvůrců. A když se na obrazovce objevil Vlastimil Martínek, že zastupuje iniciativu Za Prahu spravedlivou, nemohlo zůstat oko suché. Zvláště, když se pan Martínek zařekl, že kampaň bude jeho iniciativa provádět ve vší slušnosti.

Inu, slušnost, to je věc názoru. Vytahovat při té příležitosti do internetových sporů Heydrichiádu, anti-Chartu a kdo ví, co ještě, tomu se říká hulvátství. Proč? Protože to do sporu o dary města Prahy nekomerčním divadlům nepatří, nemluvě už ani o tom, že se to v převážně většiny těch, na které iniciativa Za Prahu spravedlivou útočí, ani netýká.

Jen tak pro příklad: kdyby třeba takový Jiří Suchý přidal svůj autogram k těm, kteří pomlouvali Chartu (a chartisty), aniž by ji četli, přišel by o spoustu starostí, nebyl by dneska tak prošedivělý a mohl by si za vlády jedné strany dělat málem všechno, co by ho napadlo. On místo toho, aby tenkrát šel do Národního divadla, drze popřel, že by vůbec byl v Praze, a sdělil, že právě hraje pro hornictvo na Ostravsku. Na výzvu, aby se o týden později dostavil do Divadla hudby, vyhodil dva posly z Pragokoncertu ze dveří. Jo, teď bych měl bejt Hrabalovi (to byl všemocný pán nad Pragokoncertem) dobrej! pravil Jiří Suchý zarputile, ačkoliv musel moc dobře vědět, že jak mu Hrabal nepřál před tím, teď mu bude přát ještě méně.

Ale tohle byl jen příklad k zobrazení, jakých hovadin se zastánci spravedlivější Prahy dopouštějí.

A hlavně, o tohle nejde. Jde o malinké nedorozumění v pojmosloví.

Jsou hospodářské či výzkumné podniky, jejichž jediným smyslem je zisk. Nic proti tomu, zisk není žádné sprosté slovo, ostatně, zisk svým způsobem popohání vývoj lidstva, někdy dokonce směrem kupředu.

Pak jsou tady také hospodářské či výzkumné podniky, jímž nejde o zisk finanční, jako jim jde spíš o zisk myšlenkový nebo pocitový. I ony popohání vývoj lidstva, někdy dokonce směrem kupředu: vytváří nové, či alespoň novější hodnoty. To je práce, při níž se většinou nedá vydělat na víc než na slanou vodu, ale je to práce nezbytná: bez ní by se totiž ty podniky, které mají na zřeteli jedině zisk, neobešly. Zákazník je neustále lačný novinek a ty vytváří právě jednotlivci, ano, i celé kolektivy, které ty novinky hledají, případně vytváří, i kdyby se na tom měly prodělat kalhoty.

Kdybychom karty natočili tím nejsprávnějším směrem, zisková divadla by měla tančit radostí, že za ně (a pro ně) někdo vytváří hodnoty, kterých pak mohou použít ke tvorbě dalších zisků. Zisková divadla by měla tančit, že za to těm neziskovým divadlům platí daňový poplatník, neboť jinak by jim za to musela platit ona.

A do toho všeho se na obrazovkách TV Nova objeví Vlastimil Martínek, který užaslé veřejnosti sdělí, že zastupuje iniciativu Za Prahu spravedlivou, a zcela demagogicky začne tvůrcům nekomerčních divadel podsouvat naprosto nepatřičným způsobem ty nejhnusnější pohnutky. Vlastimil Martínek to ovšem dělá mazaně, tak mazaně, že si člověk málem říká, že na tohle nemohl přijít on sám. Útočí totiž na jednu z nejhorších českých vlastnosti. Podněcuje závist. Zajisté, závist světem vládne, atd., atp., jenže pouze o české závisti mohlo vzniknout (a vzniklo) úsloví, že v téhle kotlině člověku závidí (omlouvám se) i hovno u prdele. Jo, kdyby pan Martínek řekl, že vlastní akcie, co já vím, divadla Ta Fantastika, byla by jeho filipika o něco serióznější. Jenže ani on, ale ani nikdo jiný, včetně zcela nezpůsobilého reportéra TV Nova, neřekl, kdo je pan Martínek, a proč mu osud kulturní politiky hlavního města Prahy leží na srdci až k infarktu.

A že by to užaslý divák slyšel moc rád.