5.3.2021 | Svátek má Kazimír


KULTURA: Tunel, věž a víno

20.9.2006

Příspěvek k 135. výročí otevření prvního ze tří vinohradských tunelů v Praze

Ekumenická sympózia Eugena Brikcia jsou obvykle věnována literárnější tématice, než jsou tunely. To je záležitost spíš stavařská, báňská, provozní či dopravní. Jejich problematika je blízká oné větší části lidstva, která se stará o praktické fungování světa. Mým oborem je spíš krásná literatura a umění. Ani zde tunely nechybějí, existují tu však zpravidla jen v přeneseném významu - jako metafory.

Představa tunelu je prastará. Určitě je starší než literatura, ba dokonce než řeč. Souvisí s jeskyněmi, v nichž přebývali naši nejstarší prapředci. Pravda, pojem tunel označuje cílevědomé dílo, umělý výtvor, předpokládajíci kopání a prorážení stanoveným směrem, není však nesnadné představit si, jak jeskyně plynule přechází v tunel a naopak. Jeskynní pračlověk svůj příbytek nepochybně všelijak dotvářel, rozšiřoval průchody, boural přirozené přepážky mezi podzemními prostorami a pro případ nebezpečí si chystal únikové východy. K tomu ostatně lidskou inteligenci ani moc nepotřeboval, stačilo mu napodobit drobné hlodavce, kteří odedávna vynikají v budování složitých systémů podzemních nor.

Lidská kultura se rodila z mytologie a náboženství. Je pozoruhodné, že v nejhlubších vrstvách mýtotvorné imaginace nacházíme snad ve všech civilizacích tři více méně separované světy. Lidské zkušenosti byl nejbližší ten, který se rozkládá na povrchu země, tedy v bezprostředním dosahu přirozených lidských sil. Nad ním se klenula nebesa, sice nepřístupná, ale na dohled. Tam lidé obvykle kladli sídlo nejvyšší božské moci. Pod zemským povrchem naopak tušili temné mocnosti. Podzemí bylo tajemné, nebezpečné, leckoho pohltilo. Nedalo se ohmatat ani pozorovat. Pootevíralo se pouze vzácně a z jeho nezbadatelných útrob vanuly sirné výpary, ba dokonce se odtud občas vyřinula žhavá láva. Podzemí znamenalo podsvětí. Rozkládaly se tam říše mrtvých, skrývaly se tam bájné nestvůry, křesťané tam lokalizovali své peklo.

Dějiny lidstva jsou do značné míry dějinami kolonizace, výbojů. Ty nejčastěji probíhaly na horizontální úrovni, tedy při zemském povrchu, víme však, že odedávna směřovaly i vertikálně. Orfeus se vydal do podsvětí, Ikaros si připálil křídla od slunce. K dobytí nebes měla lidstvu posloužit také Babylonská věž, zůstala však nedostavěná, neboť její budovatelé Hospodinovým přičiněním nezvládli vzájemnou komunikaci. Za zmínku stojí, že také první tunel vznikl v biblickém prostředí. V 8. století před Kristem jej nechal vykopat židovský král Ezechiáš, aby do Jeruzaléma dovedl pitnou vodu od pramene Gichon. Štola vytesaná ve skále byla dlouhá přes půl kilometru, dělníci ji razili z obou stran a uprostřed se naprosto přesně setkali. Zde tedy komunikace neselhala.

Po babylonské lekci se věže stavěly s větší pokorou, aby sloužily Boží slávě. Gotické katedrály se nebes dotýkají pouze z přízemního pohledu od jejich úpatí, z dálky však zůstávají věrné pozemským měřítkům. Bývají dominantou lokality, panoramatický pohled na celek však ukazuje, jak citlivě se jí přizpůsobují. Proč ale hovořím o věžích? Ztělesňují totiž princip úzce spřízněný, přitom však přímo protikladný tunelům.

Věž je jakýmsi obnaženým tunelem nastojato, zatímco skutečné tunely ležívají ukryty v zemi. Zdálo by se, že plně zapadají do říše podsvětí, že patří do nesmírně široké rodiny rozmanitých dutin pod zemským povrchem. Každý takový útvar má určité charakteristické rysy. Atributem propastí, strží nebo šachet bývá více méně kolmý sklon, sklepení, štoly či jeskyně bývají uzavřené, podzemní chodby zas slouží hlavně k chůzi, a proto se klikatí a často se vážou na schodiště. Z literární hlediska jde ve všech uvedených případech o výrazně romantické fenomény.

Poetika tunelu je jiná, modernější, dalo by se říci inženýrská. Tunel se v tajuplném podzemí nechce moc zdržovat a raději volí nejkratší cestu od povrchu k povrchu. Na počátku sice proniká do tmy, ale pak už - podobně jako věž - směřuje za světlem. Vlastně se podobá i mostu, dalšímu pozitivnímu symbolu, neboť spojuje dva břehy. Z toho také vzešla metafora, která se v souvislosti s tunelem užívá nejčastěji, a není už proto ani tak básnická, jako publicistická - hovoří se o světle na konci tunelu.

U nás se ovšem během posledních desetiletí stal tunel základem úplně jiného podobenství. Označuje podezřelé finanční převody při privatizacích. Jistě bych se mohl nad takovými tunely drahnou chvíli pohoršovat, raději však svůj příspěvek uzavřu optimističtějším podobenstvím. To mne napadlo právě v souvislosti s vinohradským železničním tunelem. Dočetl jsem se, že se odtud vykopaná zemina odvážela na svah nad Nuselským údolím, do míst, kde Karel IV. kázal založit vinice, které po několika stoletích zanikly. Terén zarostlý plevelem se počátkem sedmdesátých let 19. století proměnil ve skládku, kam hlušinu z útrob Vinohrad navezlo na 60.000 volských spřežení. Vytunelovaná země byla později osázena révou a obnovené vinice dnes plodí docela zajímavé víno.

Podobný příklad známe z Mostecka. Skvělé víno se tam už léty rodí na starých haldách z místních dolů. Obraz vína na hlušině naznačuje, že na konci tunelů nemusí čekat jen příslovečné světlo, ale třeba také překvapivá sklenka s nápojem, který sice v jistém smyslu pochází z nejhlubšího podsvětí, ale v rozporu s tím jiskří a povznáší.

(předneseno 18. 9. 2006 na sympóziu ke 135. výročí otevření vinohradského tunelu, k 100. výročí otevření pražské Grébovky a k 650. výročí příkazu císaře Karla IV. zřídit na Viničních horách za Prahou vinohrady)








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.