Návrh Jana Kaplického na stavbu nové Národní knihovny na Letné dostal lidový název „chobotnice“ – podle svého tvaru. Slovo chobotnice však má často i jiný než zoologický význam. Míní se jím propletenec vzájemných vztahů vlivných osob či skupin, které přes sebe nepustí ty, kdož nejsou součástí té chobotnice. Říkejme tomu pro stručnost mafie. V italském kriminálním prostředí jde nejen o skutečné zločince, ale i o jejich pomahače z řad policie, justice, státní správy atd.

Jedna ukázková chobotnice vegetuje v českém prostředí tzv. kulturních a uměleckých pracovníků – a novinářů. Funguje jednoduše: tvůrce, patřící k tomuto volnému neformálnímu spolčení, cosi vytvoří a předloží veřejnosti. V ten moment se toho chopí novináři a spustí propagandistickou halekačku, jejímž cílem je dotyčné dílo obestřít tak mohutnou aurou, aby nikoho nenapadlo dílo kritizovat a nedoceňovat jeho Význam, Velikost a Nedotknutelnost.

Sám o sobě by tento jev byl spíše směšný, protože se odehrává na poměrně malém a do sebe uzavřeném území připomínajícím ghetto: jen málokoho zvenčí zajímá, co si ti kulturníci opravdu myslí – o sobě a svém činění. Ale tu a tam se vliv této enklávy dotkne širší veřejnosti. Zpravidla v případě, kdy je předmět diskuse tak nápadný, křiklavý a polemický, že se k věci veřejnost chce vyjádřit spontánně, i bez návodu novinářských krasoduchů. Tak, jak se to přihodilo u Kaplického chobotnice na Letné.

Návrh Národní knihovny vyvolal debatu, v níž – soudě aspoň podle lidových ohlasů pronikajících do mediálního světa – jsou protichůdné názory zhruba vyrovnané. Jedni viní Kaplického návrh z autorského exhibicionismu a egocentrismu, ignorujícího smysl a poslání stavby (uchovávat a zpřístupňovat knižní fondy), druzí jsou okouzleni vyzývavostí a experimentálností novotvaru na geometricky řezané pláni a argumentují tím, že všechny osobité stavby minulosti vyvolávaly obdiv i odpor – počínaje gotickými katedrálami a konče kubistickými činžáky.

To jsou diskuse legitimní, není na nich nic špatného. Co je však zdrcující, je postoj řady tzv. kulturních redaktorů. Vesměs Kaplického dům přijali s nadšením a píšou o něm samé chvály, na což mají jistě právo. Jenže vůči těm, kdo slova chvály nenacházejí, zaujímají tihle propagandisté nesmiřitelně nepřátelský a nepokrytě urážející postoj. Dal by se vyjádřit starým heslem komunistů: Kdo nejde s námi, jde proti nám.

Třeba v Lidových novinách najdeme několik typických projevů tohoto novodobého „třídního boje“. Svůj nepříliš souhlasný či dokonce odmítavý postoj k chobotnici tam vyjádřili dva spisovatelé, vůči nimž je obecně zpravidla zaujímán postoj plný úcty k jejich dosavadnímu literárnímu (a někdy i občanskému) dílu: Ludvík Vaculík a Ivan Klíma. Oba dva svými argumenty vyjádřili názor, že se chobotnice jakožto knihovna na tu pláň nehodí. Jaká byla ale reakce redaktorů těch novin!

Už před započetím jakékoli diskuse napsala Marta Švagrová (LN 10.3.), že oponenti Kaplického díla jsou „zapšklí chytráčci, kteří se na slávě jiných přiživují aspoň plivancem, když jinak to nedokáží“. To je ještě slabý odvar toho, jak reagovala na Klímův kritický text redaktorka Jana Machalická (13.3.). Označila spisovatelův názor za „staromilské žvásty, které urážejí moderní umění“. Klíma podle Machalické „projevil totální neschopnost přijmout cokoliv nové a progresivní“ a jeho slova prý „vypovídají o tom, že dotyčný nic nechápe“. To je výrazivo, za něž by se nestyděl ani Rys – Rozsévač ve Vlajce či Jaroslav Kojzar v Rudém právu. Za německé i ruské okupace se přece tak vehementně psalo o těch, kteří nejsou schopni „pochopit to nové a progresivní“. Což bylo dle dobových zvyklostí obyčejně klasifikováno jako zločin proti režimu. Pánové Klíma a Vaculík by si na to měli pamatovat – ze svých rozdílných pozic a rolí v 50. a 70. letech. Při těch slovech je nepochybně dosti mrazí.

Myslím, že obě redaktorky (nejsou samy, ale užily nejjasnějších slov) předvedly, že totalitní myšlení zdaleka není překonanou minulostí. Nechápeš to nové a progresivní? Pak drž ústa a vrať se do hrobu. My jsme ta mladá garda, předvoj, průkopníci. „Mladý je každý komunista,“ zpívalo se v jedné agitační písni. Švagrová s Machalickou ukázaly, kolik komunismu v mnohých přežívá. A pokud tento názorový rasismus (jinak to opravdu nazvat nelze) utváří podstatu a metody oné novodobé kulturně-mediální chobotnice, pak to není dobré.

(Psáno pro Česká média)