Magická Laterna a kamera pana Wericha, tak se jmenuje kniha Ondřeje Suchého a Jiřího Vlastníka, kterou k 50. výročí úspěchu Laterny magiky na Světové výstavě v Bruselu vydává nakladatelství Brána. Z kapitoly vybíráme úryvek o filmovém režisérovi a příležitostném herci Vladimíru Svitáčkovi.

Na Brusel a Laternu magiku jsem se Vladimíra Svitáčka poprvé zeptal v roce 1991 v ostravské televizní Kavárničce dříve narozených. "No, o tom by byla velká knížka," odpověděl mi tehdy a já až teprve dnes vidím, jakou jsem udělal chybu, že jsem ho od té chvíle nezačal hecovat, aby se do psaní takové knihy pustil. Když mě později požádal, abych mu pomohl s napsáním jeho pamětí, na které měl již konkrétní objednávku z jednoho nakladatelství, bylo žel už trochu pozdě. Paměti měl sice rozepsané z dob dávnějších (některé kapitoly napsal začátkem osmdesátých let a knížku chtěl nazvat Devatero lahví pro Miroslava Horníčka) ale v polovině let devadesátých se už problémy s pamětí stávaly jeho noční můrou.

V dopisech, kterými se dnes probírám, se sice objevují pasáže se záblesky jeho osobitého humoru, mám i pár jím tužkou popsaných stránek, na nichž zachytil některé své životní postřehy, leccos už jsem upravoval já, leccos jsem zaznamenával z jeho vyprávění dodatečně sám.

Vzpomínám, jak si se mnou dal schůzku 15. prosince 1995 ve Filmovém klubu. Byl vážný, s ustaranou tváří, po humoru ani stopy. Svěřil se mi tam se stále častějšími výpadky paměti a pak mě požádal, abych mu pomohl pro jeho problém najít nějakého vhodného doktora. Tehdy jsem mu slíbil, že jej zkontaktuji s MUDr. Karlem Bernáthem, mým přítelem a kokořínským sousedem, mimo jiné i někdejším osobním lékařem presidenta Ludvíka Svobody. Zda se ti dva nakonec setkali, to už se bohužel ani od jednoho z nich nedovím.

Zmínil jsem se o Svíťových (jak byl Svitáček přáteli přezdíván) dopisech. Mám jich z let 1994 a 1995 celou řadu a z mnoha z nich je patrné, jak jsme se pokoušeli na jeho memoárech spolupracovat. Půvabné bylo jeho věčné hraní si s češtinou:

"Milé chlapče! Trošku ti závidím tvou píli. Viděl jsem jak ten pořad kde byla Sylva Daníčková, tak i ten kde byl i Walda. Oba mě potěšiliy (to je obojetné iy, neboť pokud je podnět pořad, tak tam patří y, když jsou podmětem ti dva tak by tam mělo být i (neboli iota - což beru s úsměvem id i ota) Omlouvám se - ale čeština je nádherný jazyk."

Pokud si nehrál s češtinou, využíval často slovenštinu, rodný jazyk jeho životního kamaráda a spolupracovníka Jána Roháče:

"Milé chlapče! Na kolko to vyzerá neprirodzené přihodil se mi nápad, který můžeš realizovat jen ty…"

"Mám toho na srdci víc, ale obávám se, aby to nebyla - jak my intelektuálové říkáme - syfilisova práce".

"…jsem rád, jsem nadšenej, spokojenej - jediný co mi kalí radost je: že všecko co se pokouším napsat - tak píšu jen v duchu, ale jak sednu k papíru tak je to všechno ztraceno. Janík Roháč by použil slovenské formulace: v riti…"

Omlouvám se za delší vysvětlující komentář, ale cítil jsem potřebu jej napsat před tím, co bude následovat. Texty o Jánu Roháčovi a Jiřím Šlitrovi mi Svíťa dal už hotové. Oba napsal nedlouho po tom, co tito dva jeho blízcí kamarádi opustili náš svět. Historku o smokingu jsem zaznamenal z našeho společného vystoupení v ostravské televizi. Článek o technice Laterny magiky pochází z prvního českého tištěného programu Laterny magiky, který byl vydán k pražské premiéře.

Teď už ale - slovo má Vladimír Svitáček:

O JÁNU ROHÁČOVI
Bylo to v roce padesát osm.
Edith Piafová na Světové výstavě v Bruselu nevystoupila, ale v červnu zpívala jeden večer v přímořských lázních Knocke.
Nelitovali jsme peněz /byl to pro nás přece jen drahý špás/ a rozjeli jsme se do světa. Já samozřejmě v tmavomodrých maturitních šatech - "Svíťo, predsa v tom už nemóžeš chodit preboha". Janík v elegantním lázeňském oblečku poslední módy, který si opatřil za čtrnáctidenní diety. Bohužel s rozhalenkou, byť s překrásným hedvábným šátkem u krku.
Zatím co já jsem hradbou pořadatelů prošel plynule /měl jsem vázanku/, Janíka zadrželi. Byl nucen si za pér franků vázanku vypůjčit, na toiletě si ji uvázat a pak teprve byl vpuštěn. Ovšem límec košile pro vázanku upraven nebyl, vázanka se barevně nehodila k obleku a vůbec nebyla dost elegantní a Janíka to celé hluboce poranilo. Přišli jsme mezi prvními. Vstupenky číslovány nebyly, byla jen předepsána minimální konzumace - dvě stě flanků.
Když nám servírující elegán dával k nahlédnutí nápojový lístek v rozsahu šesti listů, upozornil nás s jemným úsměvem, že pokud bychom si chtěli dát tento sekt /ťukl na jedenácté stránce dole/, že má k dispozici pouze sedm lahví.
Janík poděkoval za upozornění a požádal o chvíli na rozmyšlenou. Přečetl mi vše, co se týkalo toho sektu. Vlevo bylo napsáno ze které vinice a z kterého sklepa je (bylo to jméno nějakého hraběte či barona) a vpravo byla cena - sedm tisíc franků. (Tehdy to byla v Bruselu cena tři roky starého vozu). Na mne padly mdloby, ale Janíkovy oči se rozzářily snem chudobného chlapce :
"Svíťo, vieš čo by to bolo - dať si takú flašu a nedopiť!"
Tehdy jsem poprvé v životě zalitoval, že nejsem petrolejový magnát.
(…)
Jednou s námi jela na Barrandov jedna novinářka. Chtěla tam vytěžit nějakou reportáž z natáčení a tak nám ji pan produkční Ouzký přifařil do našeho vozu. Cestou říkala takové moudrosti, jako: "Já dokud mám parfém Fete, tak nepociťuji, že by byl svět rozdělen na Východ a Západ!" Janíka hned od začátku bytostně (užiji spisovnější i když ne tak dobré formulace) - štvala. Také po celou cestu výrazně mlčel. Jen jednou své mlčení přerušil, to když jsem ve snaze udržet konverzaci vyprávěl o Horníčkovi a jeho skvělé paměti, že mu stačí jednou něco napsat na kus papíru a pak už si to dokáže doslovně vybavit. Takže může ten papír klidně zahodit - stejně to někdy po sobě ani nedokáže přečíst neboť Horníčkovo písmo kvalifikoval stručně jeho šéf pan Werich, že "…to není písmo, to je rozsypanej čaj!"
Janík se slovům svého (tehdy rovněž) šéfa usmál, ale dáma v našem voze měla samozřejmě jiný názor: "To bych neřekla - mně Horníčkův rukopis připadá jako stopa zraněné mouchy, která se zmítá a krvácí -"
"No, a při tom rozsypává čaj!" přerušil ji suše Janík.

SMOKING ŠITÝ NA MÍRU
Ten smoking je historický kostým. Vznikl v době přípravy Laterny magiky a má ho na svědomí Janík Roháč. Tehdy jsem měl jediné sváteční šaty a to byly ty, v nichž jsem kdysi maturoval. "Svíťo, do Bruselu nemůžeš jet jen s těmi maturitními šaty! Tam budeš reprezentovat naší vlast!" To mi Janík řekl a hnal mě k panu Bártovi. Jelikož stát na to třetinou přispěl, tak jsem si dle Roháčova příkazu nechal ušít smoking.
V Bruselu jsem čekal na příležitost, kdy bych mohl ten smoking předvést, až se konečně naskytrla velká šance. V rámci světové výstav se tam konal světový filmový festival, na jehož zahájení byla pozvaná - Sophia Lorenová! Napřed se psalo, že přijede, pak že nepřijede, no byl to velký nervák, ale nakonec opravdu přijela. A tehdy se osvědčil Jirka Šlitr. On měl pro ženy nějaké takové kouzlo, navíc belgické hostesky ho znaly z představení Laterny magiky, zkrátka - podařilo se mu z těch hostesek vytáhnout tři vstupenky na ten festival - jednu pro Janíka, jednu pro sebe, jednu pro mě. A tady byla ta šance uplatnit smoking! Kromě toho, že získal ty lístky, tak se Jirka také dověděl, kterou chodbou půjde Sophia Lorenová do hlavní haly, kde se pak setká s belgickým králem. (Mimochodem - to kino, kde se všechno odehrávalo, bylo pro pět tisíc diváků!) Do té chodby, kterou měla projít Sophia Lorenová jsme se my tři vydali o třičtvrtě hodiny dřív. Jenomže se ukázalo, že ty hostesky asi měly těch známých víc, nebo se to rozkecalo, nevím, prostě když jsme tam dorazili, bylo už tam dost plno. Ti dva chlapi - Janík s Jirkou - stáli ještě v první řadě, na mě už tam ale místo nezbylo a tak jsem za nimi jen tak vykukoval. Tam jsme pak strávili příslušný čas, když tu se ozval takový šum a hoši mi hlásili, že Sophia už přichází. Mně se rozbušilo srdce, pojednou ji vidím přicházet, ve vlasech měla včesanou takovou korunku, a tu se stal téměř zázrak. Oni se s králem museli sejít naprosto synchronně - bylo nemožné, aby na ni král musel čekat. A na téhle skutečnosti jsme šíleně vydělali! Ona tam najednou byla asi o padesát vteřin dřív, tak ji ti pořadatelé přibrzdili, a když ji přibrzdili, tak se stalo, že Sophia Lorenová stála od nás asi - tři metry! Nejprve se asi tak osm vteřin koukala dolů, na zem, pak ale zvedla ty své nádherné řasy a zadívala se rovnou na nás tři, jak jsme tam tak stáli! Já vám řeknu…to byl pohled…já jsem v tu chvíli myslel na vlast.
Nevím na co mysleli ti dva hoši přede mnou, ale také nevím jestli se jí dívali vůbec do očí, protože si nedovedu jinak vysvětlit, proč mezi nimi nastal později, když už jsme byli zpátky ve vlasti, takový spor. Šlitr, který měl u že vždycky úspěch, říkal: "Dívala se na mě!" zatímco Janík oponoval: "Kdepak! Dívala se na mě!" Jenom já jsem se tomu jejich sporu po celá léta shovívavě usmíval, poněvadž ona se dívala na mě - a šíleně mě chtěla!