Ve čtvrtek mě Holešovice poprvé přivítaly delikátní novinkou – všudypřítomnými cedulemi o tom, že tu smí parkovat pouze majitelé jakýchsi residenčních karet, což si vesničan nemůže přeložit jinak než: „Milý cizinče, odtáhni a už se nevracej, my tě tady nechceme.“ Ano, měl bych číst aspoň občas noviny, abych pak nebyl tolik zklamaný.
Svůj program jsem zahájil v Literární kavárně na přednášce Může knihkupec přežít v globalizovaném světě? Přežil jsem celkem bez úhony rozprávění Francoise Dubruille z EBF o tom, jak bezvadné organizaci šéfuje, a potěšil se postřehy a názory šéfa Evropské federace knihkupců Johna McNamee. Zkušenosti z práce v jeho vlastním irském knihkupectví byly o mnoho tříd zajímavější než sklouzávání do oficiálních frází o instituci, již přijel reprezentovat.
O dvě hodiny později se mi v Komorním sále zatočila hlava z přednášky Jiřího Srstky o problematice vyjednávání autorských práv se zahraničními partnery, ať už jde o import nebo export.
V pátek jsem byl zvědavý na Javiera Celayu, který měl přednášet o vlivu nových technologií na čtenářské zvyky. Možná ten člověk nakonec dorazil, ale já jsem na něj po půlhodině marného čekání zanevřel a šel se podívat do Literární kavárny na kulatý stůl s literárními publicisty. I tenhle nápad jsem si měl zjevně lépe promyslet. Čtveřice španělských kritiků a spisovatelů nudila svými informačně prázdnými, sebestřednými monology, trochu poslouchat se dali Peruánec Jorge Benavides a Mexičan Pérez Gay. Zástupci českých médií Alice Horáčková z MF Dnes a Ondřej Horák z Lidovek, když se náhodou dostali ke slovu, mluvili stručně a věcně. Paradoxně právě do nich se pustil zanícený divák zjevně nespokojený s kvalitou české literární kritiky, čímž se na závěr postaral alespoň o trochu vzrušení v klimbajícím sále (myslím, že jsem fakt na chvilku usnul).
Odpoledne jsem se příjemně pobavil v Literární kavárně nad aforismy a epigramy, zejména brilantního Miroslava Huptycha: „Kdo v životě nic nepohnojí, ten také nemá právo očekávat slušnou úrodu.“ Jan Vodňanský stačil během telefonování rozdat ceny vítězům studentské soutěže – Jakub Sluka: „Škola je jako kanalizace, dlouhá a na hovno.“
Zbytek pátečního odpoledne už jsem trávil bloumáním po stáncích, zejména těch zahraničních.
V sobotu mě kolega bloger Goldflam přiměl na své dílně tvůrčího psaní načrtnout pohádku o drakovi, který znemožnil provoz pražského metra (to máte za to parkování). V Literárním sále pak celkem zajímavě porozprávěl Jordi Serra i Fabra o svých pozoruhodných aktivitách. Hned po něm jsem běžel na další workshop, který tentokrát vedla Daniela Fischerová. Dlužno dodat, že pořady, které organizovala Škvoreckého Literární akademie (včetně zmiňovaných dílen) patřily k tomu nejlepšímu, co mě na letošním Světě knihy potkalo.
Když jsem se už mezi stánky začal nudit, zabrousil jsem do Velkého sálu ve střední hale na představení knížky Emila Hakla Let čarodějnice. To jsem si moc nepomohl. Přestože se skupinka mistrových fanoušků docela dobře bavila, v odpoledním sluníčku jsem zase málem usnul.
Večerní diskusi Bulvár vs. seriózní média a pravděpodobně i spoustu jiných pořadů v celém Průmyslovém paláci pak znemožnil tzv. Pěvecký večírek wlastenců, kteří si svůj skromný program v malém oddělení PEN klubu nazvučili tak, že jakákoliv jiná zesilovací technika v širokém okolí neměla šanci. Na odchodu z Výstaviště si tak všichni dobrovolní i nedobrovolní účastníci večírku wlastenců (i s dojímajícím se Ludvíkem Vaculíkem) notovali, jak plzeňská věž převyšuje kopce a další vypalovačky.
V neděli jsem se podíval na všechna tři představení Mladé fronty ke knížkám Ryba z Havaje, Komisař Vrťapka a Tři tucty bajek. A přitom jsem si stačil nakoupit knížky za několik tisíc korun (zejména od Baobabu, Meandru a na stáncích zahraničních vystavovatelů ve střední hale). A rychle jsem uháněl domů, abych se vám mohl co nejdřív pochlubit se svými zážitky.
Takhle vypadá neléčená závislost na čtenářích. Neměl byste na to něco, pane Nešpore?