1.

Jistý kritik a publicista se od loňska zaobírá myšlenkou na sborník s tématem erotiky v různých uměleckých kategoriích, tj. ve filmu, literatuře, malířství, komiksu… Anebo už tu knihu chystá, nevím, ale pamatuji si, že se mělo čerpat jenom z českého prostředí a že mi byla položena otázka, jestli bych chtěl napsat studii o tom, jak se erotika objevuje v textech pro děti, a to - dejme tomu - i jenom díky podvědomí autorů. Takže třeba ve Čtyřlístku. V Rychlých šípech. Anebo u Anči a Pepíka Lucie Lomové. Atp. Jistě, docela zajímavý nápad. Já na to ale uměl reagovat jenom následující úvahou.

2.

Na internetu najdeme spoustu erotických parafrází Čtyřlístku, nicméně jejich původci sem dosazují sex vždycky uměle a pokud někdy někdo napíše studii na téma, kolikrát se kdy objali Pinďa s Bobíkem (anebo poprali) a zda jsou homosexuálové, „může to být dobrý“, určitě, nicméně podle mého názoru účel dostatečně splňuje už známá studie Víta Janoty založená na vědeckém rozboru pořadí, v jakém vedle sebe Myšpulín, Fifinka, Pinďa a Bobík nejčastěji spávají.

Ale pokračujme prostorem. Co Anča a Pepík? Tak tady erotiku nevnímám už vůbec a byla by, přijde mi, roubována na čirou nevinnost.

Co ale Foglar? A jeho dílo? Lze se nadlouho zastavit. A šlo by o foglarovkách tímto způsobem napsat poměrně snadno a částečně se tak už stalo, ale pokud pokaždé záleží na interpretaci (a tato premisa platí), pak tady asi opravdu už neúnosně. Co tím chci říct? Uvedu radši příklad, ale ještě předtím řeknu toto: Lze si myslet, že kniha – dejme tomu - Když duben přichází místy vyjadřuje pedofilní cítění. A sám si živě vybavuji krátké období svého mládí, kdy jsem se až „lekl“, neboť mi kouzelná Chata v Jezerní kotlině začala připadat… vlastně jako příběh s jednoznačně homosexuálním podtextem. Ano, to vše jsou interpretace a interpretace mají právo na svůj zrod. Té druhé se třeba nezbaví už ani Čermákův komiks o Kotlině, nejenom podle mého názoru jsou to však interpretace více než diskutabilní a já v této souvislosti nacházím ve vzpomínce následující zkušenost…

3.

Nechodil jsem ještě do školy a jednou zase šel se svou babičkou (ročník 1908) naší Vrchlického ulicí, kde dodnes bydlím. „U Babků“, kde v zahradě stávala skalka se zámečkem, jsem najednou potkal stejně starého chlapce, kterého mi dnes už připomíná můj osmiletý syn, ale nesmím přeskakovat dopředu v čase, a tak se vrátím na konec šedesátých let. K tomu chlapci.

Od první chvíle jsme si pro sebe připadali stvořeni, asi určitě, i když jsem samozřejmě jemu až za oči neviděl. Každý můžeme hovořit pouze za sebe, ale stalo se. Co dál? Víme už jen my dva a osobně si pamatuji hlavně další naše první setkání, celou tu jejich „bramborovou řádku“, a mám dál před očima, kde k nim došlo, tedy na kterých místech Starého Plzence, co jsme kdy dělali (učil mě třeba kotrmelce na zábradlí před zeleninou). Tedy, sentimentálně vnímáno, řetízek krás. A hodiny jako o délce dnů. Chvíle, které bych dnes označil už jedině slovem SVÁTKY. Prožitým štěstím mi vystupují z tehdejší šedi, divné však je, že jsem tehdy šeď nevnímal jako šeď a mám dokonce za to, že jsem žil šťastně. A žil! Ale s ním… Hráli jsme si a nejméně jednou se nahatí koupali v kovové zahradní vaně, což mám ještě někde na fotkách. „Cestovali“ jsme na zahradním stole do imaginárních Horčan a řešili, zda je jméno onoho místa odvozeno od velehor anebo tamního horka anebo od obého. Plazili jsme se u Ríši na zahradě vysokou trávou a zlobili tím jeho dědečka s kosou a nemusím pokračovat, něco podobného přece zažila většina z nás, jak aspoň doufám. Měl jsem kamaráda strašně rád, ale ještě než mne donutili rukovat do školy, tak se jeho hádaví rodiče rozvedli (i tehdy se to dělo), on se odstěhoval do Loun, pak do Bratislavy, nakonec někam k Bernu. Ano, vracel se, ale méně… a méně, naposledy jsme se i mou vinou setkali v létě 1995, kdy jsem byl - na rozdíl od něj – i poprvé šťastně zamilovaný. Tím pádem jsem zářil a krmil ho optimismem, nicméně někdejší vztahy už byly jenom vzpomínkou, se kterou se u mne vlastně nedá nic srovnat. Přesto to, mimochodem řečeno, nebyl nijak fyzický vztah, nevím vůbec o žádném objímání, ale chápu, že v onom „Barrieho“ čase existuje ještě přátelství na docela zvláštní bázi. Ta báze rozhodně existuje, a tím pádem existuje i jedna - skoro magická - interpretace foglarovek, totiž ta, že se v nich autor pokouší zachytit právě ji. Tu bázi pro dospělé už skoro nevědomou, kterou si Jestřáb jako kuriózní výjimka z pravidla zafixoval a zapamatoval. Zatraceně dobře.

Jistě, ano, probleskne mu v textu občas i homoerotický aspekt, ale vlastně nevím. Možná i to už záleží právě na individuální interpretaci každého. A pokud Foglar naznačuje krásu mužského těla, chápu to já osobně jako čiré estétství i řeč, kterou dodnes hovoří každý dobrý sportovní či oddílový vedoucí a každičký muž oddaný zdravému rozvoji mládeže.

Foglar přesto není jednoznačný. Ani jeho dílo, ale pokud je vůbec třeba obě tyto veličiny interpretovat i v tomto směru (a pochybuji o tom), lze snad dojít pouze k jedinému závěru, a to tomu, že interpret se sklonem k pedofilii čte foglarovky jedním způsobem – a nemůže si pomoci, zatímco interpret se sklonem k homosexualitě zase jiným způsobem – a nemůže si pomoci, nu, a mladý a dejme tomu „pragmaticky flexibilní“ interpret z dnešních časů, který chce „přijít s něčím novým", necítí ani jedno, ale už kvůli efektu tlačí káru… Kam? Třeba i do jedné z těchhle poloh.