Radio Rastafari – tak zní název nového neziskového internetového reggae rádia zaměřeného podle slov jeho lídrů nejen na hudbu. Rádio má sloužit nejen pro šíření reggae hudby a historicky spřízněných či dceřiných žánrů, ale také myšlenek a hodnot, které jsou charakteristické pro kulturu rastafariánů, což jsou hodnoty blízké třeba i hippies – slova o lásce, míru, nenásilí.

Tímto však účel založení a cíle rádia zdaleka nekončí. Chce nabízet mediální prostor neziskovým organizacím zabývajícím se rozvojovou pomocí v zemích tzv. „třetího světa“, informováním o tamní sociální, ekonomické a politické situaci a možnostech pro veřejnost podílet se na pomoci. Též cílí na neziskovky zaměřené na obranu lidských práv, potírání rasismu a násilí, podporu smyslu pro solidaritu, kulturní, národnostní a náboženskou toleranci a neméně smyslu pro ochranu přírody a trvale udržitelný rozvoj lidské společnosti.

Nad tímto ambiciózním, ale v rámci nízkonákladové politiky myslím i reálným plánem si lze jedině povzdechnout, že naše tomu odpovědné instituce, třeba Ministerstvo kultury, vůbec nemají žádný program na podporu podobných neziskových mediálních aktivit. Když se vysloví slovo „soukromé rádio“, každému hned naskočí retro ze 70. let a nekonečný proud reklam. Rastafariáni, ale zdaleka nejen oni, dělají něco zcela odlišného. Povšimne si toho někdy někdo z těch, kdo rozhodují o veřejných financích?

Přitom když se podíváme příkladně do soupisu letos schválených projektů Státního fondu pro kinematografii, který je veřejně k dispozici na stránkách Ministerstva kultury, nestačíme se divit. Najdeme tam třeba sportovní film firmy Prague film Production s názvem Vzpoura četaře Dominika Haška (podpora 800 tis. Kč), na film z produkce firmy Také on také o mafiánu Mrázkovi s názvem Kmotr Vedral přiběhl z fondu celý 1 milion Kč, na dánský(!) film Královská záležitost obdržela firma Sirena film dokonce hned miliony 4, ačkoli pojednává o dánské historii a nemá s námi společného v podstatě nic víc, než že se točí v laciných českých exteriérech.

Celých 7 milionů dostal režisér Tomáš Vorel na film Cesta z lesa, ačkoli jeho Cesta z města od roku 2000, kdy byla uvedena do kin a později na VHS a DVD, utržila jen slabých 400 tisíc. Další 3 miliony putují firmě Negativ films na projekt nazvaný Polski film. Ze stránek firmy se ale nedovíme ani slůvka, co to je či bude. Ale 3 miliony z veřejné kasičky už putují. Od stejné firmy se můžeme dočkat i zázraku s velkým Zet. Tak se totiž jmenuje projekt, do něhož Státní fond kinematografie nasypal těsně před koncem loňského roku 5 milionů.

Jde o časoměrný dokument Heleny Třeštíkové, který ale mimochodem financuje také Česká televize, tedy jsou zde ta veřejná vemena hned dvě. Tajuplně mlčí o připravovaném projektu s názvem Čekárna firma bývalého televizního produkčního Čestmíra Kopeckého. Tak tedy aspoň vězme, že už teď se může radovat z milého státního příspěvku ve výši 2,5 milionu. Dalších 5 milionů poputuje firmě Axman production na projekt s názvem Všiváci. O něm se opět z dostupných zdrojů pranic nedozvíme. Tak si jen připomeňme, že tahle firma naposledy uvedla akčňák Normal, o jehož veřejnoprávnosti, a tedy nároku na veřejné finance můžeme mít jisté pochyby.

K zahození jistě nejsou ani dva miliony přidělené firmě Cinema arsenal na projekt Sparta – Slavie, který sama firma na své stránce inzeruje jako „společenskou komedii na pozadí fotbalového utkání“. K tomu snad není komentář ani nutný. A nazmar jistě nepřijde ani 800 tisíc udělených firmě Cineart TV na projekt s názvem Robert Vano, vlci mimo smečku a zuřiví bohové, dokument o fotografovi se specializací na portréty gayů. O filmu se můžeme dočíst například z úst jeho režiséra Janka Růžičky, že „by chtěl dát lidem prostřednictvím Roberta Vana snový návod na štěstí“. Nevím, nakolik univerzální takový Vanův návod bude, ale je nepochybné, že ty peníze kus štěstí panu režisérovi přinesly jistě už nyní.

Tak by se dalo pokračovat donekonečna. Miliony, které padají ze státního rozpočtu na kdeco z české – a jak zřejmo i cizozemské – kinematografie, nemají vždycky naprosto nezpochybnitelné oprávnění v poukazu na jasnou veřejnoprávnost projektu. O těch penězích se prostě na půdě ministerstva rozhoduje svévolně a nesystematicky, jak říkal Werich, „jak pošetilost spolu s mocí kážou“. Přitom jediné procento z těchto projektů by uživilo pohodlně a dlouhodobě tři rádia podobá tomu rastafariánskému. Což to neumí nikdo spočítat? Nebo že by nebyl zájem? A proč asi?

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6