Občas zalituji, že se kritika o některé výstavě, knize či představení prakticky nezmiňuje a že tím někdy vynikající věci díky našemu, na médiích tak stupidně závisejícímu světu, jaksi více nedostanou do obecného povědomí.

Jednou z výstav, na které bych chtěl takto upozornit - a spíše než na výstavu, která již skončila, na její autorku - byla výstava Fluidum šperkařky Martiny Minárikové v pražské galerii U Prstenu. V době, kdy je jako umění představováno někdy i pojídání třešní a plivání pecek do kořenáčů, je pro mne každé setkání s dokonalým řemeslem osvěžujícím a nadějí naplňujícím okamžikem. Ani jsem neočekával, když jsem do této galerie, kdysi pro mě spojené především se jménem skvělého kreslíře Stanislava Holého, který tuto galerii založil (po jeho smrti ji vede jeho manželka Marie), že se setkám s uměleckým řemeslem, které má tak výrazný filozofický náboj.

Předchozí výstavy této slovenské, ve Dvoře Králové žijící absolventky Vysoké školy umělecko průmyslové se jmenovaly například Kosmická hra, Skryté světy nebo Slovo. Snad v tom sehrála svou roli i profese jejího otce, známého slovenského kameramana. Martina Mináriková totiž nedělá "jen" prsteny nebo náhrdelníky či brože, ona se inspiruje přírodou a vědou, makrokosmem i mikrokosmem, studuje struktury rostlin, nervové synapse, pohyb blesku, modely krystalizace dezoxyribonukleové kyseliny... Podnětem pro ni je osifikace chrupavky jako stonek rostliny,. jindy vychází její stříbrná brož z fotografií mozkových neuronů, pak zase z mlhoviny M42 v Orionu, pak zase koronový výboj plazmatu ve vodě...

Pozoruhodná je i tato anekdota, popisovaná v jednom z katalogů - jednoho dne spatřila MM v novinách fotografie krystalizací hemoglobinu z plzeňského vědeckého ústavu a zjistila, že několik dní předtím nakreslila naprosto identické útvary, ačkoliv snímky samozřejmě neznala. S autorem mikrofotografií se spojila a z jejich spolupráce vzešlo několik pozoruhodných kreací.

Zkrátka Martina Mináriková nevyrábí své šperky jen jako předměty, které mají krášlit ženu (i když tuto funkci samozřejmě skvěle a stoprocentně plní), ale také jako výsostné a zodpovědné artefakty, jako prostředky, kterými se vyjadřuje ke světu kolem sebe a k univerzu, chce se mi poněkud emfaticky napsat. Její šperky jistě nejen mně připomínají onu slavnou větu ze Smaragdové desky Herma Trismegista - co je nahoře, je i dole.

Šperkař se samozřejmě nemůže dočkat popularity monumentálního sochaře, ale... Velikost kumštu není v rozměru, měřitelném na centimetry - konečně i obrazy Vermeera van Delft nejsou třímetrové, avšak, jak říká jeden můj přítel, budějovický malíř, holt je tam na centimetru víc, než na většině dnešních výstav na čtverečním metru. S výpovědí prací paní Minárikové je to podle mě podobné.