Už si asi nevzpomenu, kdy jsem jeho obraz spatřil poprvé (mohlo to být někdy před deseti lety), ale dodnes si pamatuji dojem, který ve mně zanechal. Byl to pocit jistého znepokojení nad dávno zasutou vzpomínkou, mou vlastní, potřeba zastavit se, teď, okamžitě, a řádně ji uchopit. Ano, jakýsi průnik do podvědomí, záblesk, který rychle zmizí, jestliže se ho okamžitě nezmocníme. A nejednou mě napadlo, o něco později, když jsem se s jeho tvorbou setkával častěji, co vlastně tento pocit vyvolává.

Je to ono zvrásnění, ony pletence protínající mnohdy celou plochu obrazu? Nebo dojem kornaté svraskalosti, jež náhle vystupuje před mýma očima, či překvapivě zakomponované akrylové akcenty, jako by tryskající odkudsi z hloubi? Anebo naopak, štětcem zachycené zcela nahodile…

Dodnes nemám zformulovanou přesnou odpověď. Nicméně jsem si jist, že právě tato pocitová složka, již jsem se pokusil vystihnout a jíž Jan Gabler oslovuje vnímatele svých obrazových sdělení, tvoří jejich charakteristický znak. Většinu jeho obrazů lze rozeznat na první pohled - jsou typické a nezaměnitelné.

Rád si připomínám dobu, kdy jsme se setkávali v redakci Reflexu, časopisu, ve kterém osm let pracoval jako art director a kdy utvářel jeho obrazovou a typografickou podobu. V živém ruchu redakčního dění byl postavou nepřehlédnutelnou a vždy trochu se odlišující. Ne snad proto, že obvykle chodíval v černém, s klidnou a poněkud tajemnou tváří muže, v jehož rukou se soustřeďuje finální podoba listu, který týden co týden oslovuje statisícovou čtenářskou obec. Třeba se to nezdá, ale málo platné, je v tom nejen velký kus talentu a umu, ale i jakési magie čtenáře vždy znovu zaujmout, zachytit jeho pozornost obálkou (neboť právě u ní všechno začíná) a přimět ho, aby si na stánku koupil právě tohle číslo a žádné jiné. A nezklamat jej, když tak učiní a číslo otevře: musí být znovu osloven, a to nikoli pouze titulky a textovým sdělením, ale i obrazem, ba právě jím, neboť obraz vládne naší době.

Jan Gabler toto uhrančivé kouzlo ovládá, dokázal to přesvědčivě nejen v Reflexu, ale ve všech titulech, které procházely jeho rukama. Mé vzpomínky se ovšem vracejí k Reflexu, poněvadž tam jsem se s ním setkával nejčastěji a tam, do jeho redakce, přešel z "volné nohy".

Dobře se na to pamatuji. Přišel totiž do doby, kdy po dramatickém nástupu na časopisecký trh, provázený několikerou změnou držitelů časopisu, Reflex zakoupila česká větev švýcarského vydavatelského domu Ringier, a kdy nový majitel začal určovat nové parametry. Už nechtěl formát, který by čtenáře lákal velikostí, ale naopak formát, jenž se pohodlně vejde do aktovky či tašky. Už nebylo potřeba obálkou provokovat, ale naopak přivábit pozornost uhlazenou elegancí a vytříbenou obrazovou exkluzivitou. Už se nežádala bomba, ale spíše rajský plyn, který navodí příjemnou pohodu pro zajímavé počteníčko…

Nejednou jsme spolu diskutovali, jak nesmírně citlivou věcí je sebemenší změna v grafické tváři titulu, na který je čtenář zvyklý, jak hluboce zažité má různé stereotypy ve vnímání a jak nerad je mění. Jan Gabler tehdy často vyndaval ze skříně maketu, svou původní vizi Reflexu, s níž do redakce přišel, a společně jsme probírali, co z ní zůstalo a co naopak čas proměnil. Věděl, že jsem během své novinařiny nahlížel přes rameno několika vynikajícím grafikům (svého času též panu profesoru Blažejovi, u něhož kdysi studoval), a tak mě bral jako partnera. Samozřejmě, že za těch osm let, během nichž Reflex utvářel, se mnohé změnilo. Ale vyhraněná osobitá tvář, jejímž určujícím znakem se stala vytříbená elegance a obrazová exkluzivita, zůstala.

Časopisecká tvorba, jakkoli byla pro Gablera důležitá, poněvadž byla (a dosud je) jeho chlebem vezdejším, netvořila ovšem jediný obor, v němž uplatňoval svůj talent a erudici. Doplňovala ji grafika knižní (ztvárnil víc jak 300 titulů) a tvorba plakátová, četné ilustrace a volná tvorba v nejrůznějších technikách. A právě ona, právě volná tvorba, obrazy, při jejichž vytváření používá jak olejových barev, tak tempery či barev akrylových, do nichž často umisťuje své perokresby jako záznam vynořivší se vzpomínky anebo tušení rodícího se děje, tvoří podstatnou část jeho tvůrčího úsilí v poslední době. Dalo by se také říci směřování, protože vždy někam míříme, vždy někam jdeme…

Nejednou jsme spolu hovořili o současném umění, které považuje za velice sdělné, a to i v oněch případech, kdy se diváka zmocňuje pocit ztráty kontaktu, kdy mu artefakt připadá zmatený a zcela nesrozumitelný. Ale cožpak taková není i realita, s níž se často setkáváme?

Připomínám si jeho obrazy, které na podzim roku 2000 připravoval pro svou tehdejší výstavu v Černé labuti, pro niž zvolil název Oživené útržky. Byl to titulek velice výstižný, poněvadž řada jeho tehdejších kreací působila dojmem určitého zlomku, útržku skutečnosti živé nebo i zapomenuté, u některých jeho sdělení jsem měl dojem určité zámlky, jako by sdělovaný fakt zůstával nedopovězen. Pochopil jsem však posléze, že jde o záměr. Vždyť život přece neustále pokračuje, příběh, který je v obraze vyjádřen, si divák - bude-li chtít - dotvoří sám.

Nejinak je tomu i dnes, kdy představuje soubor asi dvaceti obrazů v nové výstavě, opět v Černé labuti, nazvané tentokrát Záznamy.

Znovu se setkáváme s artefakty, které jsou pro jeho tvorbu příznačné. Tématem některých pláten je tentokrát spojení člověka s přírodou, autor často využívá formátu o poznání většího, než s jakým dosud pracoval, aby zvýraznil účin svých struktur a toto úsilí je korunováno zdarem: jeho plátna jsou vskutku daleko působivější, rádi zjišťujeme, že se setkáváme s Janem Gablerem intenzivnějším, vyzrálejším, neváhejme říci dokonalejším. Kteréžto hodnocení on ovšem odmítá. Neboť považuje dokonalost za trvalý cíl, který se vždy vznáší před námi, zdánlivě nedosažitelný, ale… o nějž přesto nepřestáváme usilovat. Zřetelně cítíme, že toto úsilí, nebo ještě lépe směřování, tvoří součást jeho životní náplně.

(Vystavuje v galerii Černá labuť do 7. 7.)

nezávislý publicista