Galerie Středočeského kraje v Kutné Hoře (GASK) hostí nejvýznamnější přehlídku slovenského výtvarného umění v Čechách u příležitosti slovenského předsednictví Rady Evropské unie. Její název je XXL pohledů na současné slovenské výtvarné umění, což je podle číslování EU XXL nadměrná velikost konfekce; větší je už jenom XXXL.

Výstava představuje české veřejnosti 42 výtvarníků, jejichž kolekce vybralo 42 uznávaných slovenských, českých, ale i zahraničních teoretiků, kritiků a historiků umění; každý z nich svého umělce dlouhodobě sleduje. K odpovědnosti za výběr umělců a znalců jejich tvorby se hlásí Ladislav Snopko, který výstavu inicioval a koordinoval. Je rytířem Řádu umění a literatury Francouzské republiky, archeologem (v Bratislavě vystudoval dějiny a archeologii), dramaturgem, publicistou a bývalým ministrem kultury SR. Taková četnost dvojic představuje potenciál vybrat a dovézt do Kutné Hory to nejlepší ze současného slovenského výtvarného umění napříč generacemi; uměleckými směry počínaje, novou figurací, pop artem, geometrickými tendencemi přes konceptuální a akční umění až po postkonceptuální a postmoderní díla s ukázkami videoartu. Dvaačtyřicet umělců a stejný počet teoretiků různých uměleckých směrů mělo už v sobě zakódováno riziko nejednotnosti konceptu výstavy.

Snopko kladl hlavní důraz na konceptuální umění, jež je v dějinách slovenského umění jediným uměleckým hnutím, kdy Slováci byli tvůrci aktuálního světového uměleckého dění. Ve světovém kontextu velice aktuální a inovativní, ale pro těžce prostupnou železnou oponu měli ztíženou komunikaci se zbytkem světa (Boris Kršňák, Dušan Brozman, Tina Diosi). Dnes se termín konceptuální umění používá v širším chápaní k označení různých aktivit v šedesátých a sedmdesátých letech: např. land art, performance nebo videoumění, k vidění v GASKu v tvorbě Júliuse Kollera, Alexe Mlynarčíka, Stana Filka, Petra Bartoše, Rudolfa Sikory, Milana Adamčiaka, Jany Želibské, Vladimíra Havrilly a Michala Kerna. V posledních třech desetiletích se mluví o postkonceptuálním a neokonceptuálním umění. Na Slovensku tyto směry reprezentují zejména Peter Meluzín, Dezider Tóth, Matej Krén.- I jejích díla můžeme vidět na výstavě.

Síle umělecké vypovědi a kvalitě slovenské umělecké tvorby neposloužila instalace výstavy, potýkající se se školáckými chybami (např. mění se způsob zavěšení obrazů v jedné místnosti). Sílu exponátů tak značně potlačuje, místo aby ji vyzdvihla. I kdyby zmínění teoretici díla svých umělců opravdu vybírali, což v některých případech nebylo možné, neboť ti už nežijí – např. Tomáš Strauss, Jiří Fiala –, působil by celek zmatečně. A on tak opravdu působí. Výstava je nevyrovnaná, pouze s několika dominantami, a rozhodně nereprezentuje tu nejoriginálnější etapu v dějinách slovenského výtvarného umění 2. poloviny 20. století.

Byla zrealizována u příležitosti slovenského předsednictví v Radě Evropské unie a potrvá do 23. října 2016.

V doprovodu Milana Knížáka