Letošní předání Ceny Andreje „Nikolaje“ Stankoviče bylo koncipováno jako literární večer. Cena se původně jmenovala Cena samozvanců a rozhodl se ji z vlastní kapsy udílet básník a filmový kritik Nikolaj Stankovič, který upřímně nesnášel establishment všeho druhu - byl to jeho soukromý protest proti různým komisím a podkomisím, které mívají neblahý zvyk plácat se vzájemně po zádech a nadělovat ceny svým kamarádům za díla, kterým lze často vytknout nadměrnou podbízivost. Nikolaj soudil, že je lepší udělat něco pozitivního a ne si jen stěžovat a nadávat. Zároveň jeho cena nabízela křivé zrcadlo, byla to ironická parodie na cenu. A podobně jako jsou spletité Stankovičovy básně, měla zcela vážně míněné jádro. Chtěl upozornit na pozoruhodná filmová díla, která kritika z různých důvodů přehlíží.

Když básník v létě 2001 zemřel, dalo několik jeho kamarádů hlavy dohromady a vytvořili „skupinu stoupenců kritických intencí Andreje Stankoviče“ a udělují Stankovičovu cenu dodnes. Tentokrát jí byli poctěni Daniela Gébová za film Industriální elegie a Petr Skala za portrét Kamila Linharta s názvem Dotyky věčnosti.

Slavnostní předání se konalo v kině Ponrepo, kde byl pro hosty připraven guláš a nalévalo se víno a slivovice „Nikolajka“, která je mimo jiné součástí ceny. Večírek se jako obvykle vydařil, byla spousta legrace - ale jako skoro všechno, co s Nikolajem souviselo, byla to legrace s docela vážně míněným jádrem. Oba oceněné filmy jsou skutečně zajímavé: popularizovat moderní výtvarné umění není snadné a Petr Skala má pro tento úkol cit. Je ale otázka, zda je přehlížený: oznámil publiku, že Česká televize zahájí vysílání jeho cyklu o moderním umění. Také film Daniely Gébové o zanikajících svébytných ostravských koloniích s výtečnou kamerou prozrazuje, že režisérka své téma dobře zná.

Nejvíc mě ale nadchla literární část večera - kde, prosím vás, uvidíte vedle sebe na pódiu sedět řadu významných českých a vždy sobě věrných básníků, kteří čtou básně někoho jiného? To asi opravdu jen na Ceně samozvanců. Byla to hvězdná sestava a každý z nich - od Zbyňka Hejdy přes Jiřího Daníčka, Ivana Jirouse, Věru Jirousovou, Michala Matzenauera, Josefa Mlejnka a Pavla Zajíčka až po Jiřího Krchovského a výtržníka Luďka Marxe - přečetl dvě Stankovičovy básně a jednu svou báseň věnovanou Stankovičovi. Bylo to úžasné, veselé, a přitom se vystoupením prolínala nostalgie, smutek z toho, že Nikolaj už nežije; Hejdova báseň končila příznačně: „Tak tady jsme/Několik básníků, co zbyli/A potulující se psi.“ V hořkosladkém kontrastu večera to Jirous doplnil další výzvou „Tak dost!“, tentokrát drsně útočící na absurdní vyhlášku pražského magistrátu. K doplnění všehochuti přišla na řadu praktická prosba: do sbírky na pamětní desku, která bude umístěna na dům, kde Nikolaj bydlel, lze posílat příspěvky na konto 1969289359/0800. A aby nostalgie nebylo přes míru, objevil se na dvacet minut na plátně Stankovič a svým hekavým způsobem nám odvyprávěl, jak s Jirousem fúzovali...

LN, 4.7.2008