Moje zvláštní potřeba systému, touha po pravoúhlosti, snaha o určité řazení čehokoliv jakkoliv mě donutila složit současný chaos okolo grantů do úhledného balíčku, a tak jsem usoudil, že nejlepší způsob, jak situaci důsledně zmapovat, je napsat o ní knihu. Samozřejmě, že se mi to mapování nepodaří, určitě v mé knize budou i nedomyšlenosti a omyly, ale zase dám svým odpůrcům možnost mě z nich usvědčovat. Což mě obohacuje o nové poznatky a ty já vítám.

Tak například poučení z minulých dnů: každý jedinec vnímá smysl grantu jinak, a to je pochopitelné. Stejně je pochopitelné, že si každý tu svou (!) pravdu hájí. Každý jen tu svou má za jedinou, jak se zpívá už v naší národní opeře. A pochopit se dá i to, že ve svých obhajobách sahá člověk - anebo, abych byl objektivní, saháme všichni - do registru svých informací, uložených v šuplíku, kterému se říká paměť.

A tak když jistý pan Králíček v Lidových novinách vzpomíná (Pane prezidente, při vší úctě, LN 2. 6.), jak Semafor vznikl „s plnou podporou bolševika“, já mám v paměti jinou verzi. Vzpomínám na to, jak Semafor vznikl navzdory tehdejšímu režimu a byl ve svých počátcích postihován způsobem velmi podlým. Divadlo Ve Smečkách, kde jsme začínali, nám bylo odebráno se slibem, že bude přes prázdniny rekonstruováno, a místo toho bylo zdemolováno, takže návrat do něj byl už nemožný.

Kvůli této „podpoře bolševika“ jsme další sezonu pendlovali po čtrnácti pražských scénách, a teprve, když naše písničky zněly od Šumavy k Tatrám, si tehdejší držitelé moci uvědomili, že jsme nepotopitelní, a proto bude pro ně výhodnější předstírat, že jsou nám nakloněni. A to až do roku 1969. Pak zase následoval postih za postihem, zákaz stíhal zákaz - jen to divadlo zlikvidovat si netroufli, tak tupí přece jen nebyli. To už ale bylo tolikrát řečeno a napsáno, že kdo chce, ten to ví.

Nechme pana Králíčka Králíčkem a vezměme si třeba pana Knížáka. Nedávno mi v LN vysekl poklonu, když se zmínil pochvalně o mé práci, a já mu touto cestou za to děkuju. Moje ješitnost jeho chválu uvítala. Ale i v jeho názorech nacházím pár omylům, a tak se je pokusím vyvrátit dřív, než se vžijou. Mám na mysli jeho zmínku, že mně město zadarmo vybudovalo divadlo a ještě mi dává milionové dotace.

Mám za to, že Praha 6 vybudovala divadlo sobě a pro blaho svých občanů, a mně ho pronajímá, byť za nájem velmi kavalírský. A já to městu vracím tím, že se snažím poskytovat jeho občanům ten druh zábavy, který postrádají v televizi a v divadlech bulvárních. Až jednou Semafor dohraje, zbude to divadlo Dejvicím - rozhodl jsem se totiž, že si ho do hrobu nevezmu, co bych tam s ním dělal.

A pak k těm dotacím - kdybych je nezískal, Semafor by zanikl, to krásné divadlo by možná zelo prázdnotou, nebo - v horším případě - by se tam začalo provozovat cokoliv, co zaplní sál. Když mluvím o tom, že by Semafor zanikl, dobrým protiargumentem je otázka: No a?

V tom je kus pravdy. Nic by se nestalo. Tak co.

Ředitel divadla Semafor