Také vztah ke koledám zrcadlí stav společnosti
Máte vztah – osobní, emoční, hudební, ideový – ke koledám? Na první pohled je to banální otázka. V liberálně plebejské, rovnostářské a ateistické české společnosti, kde už třicet let panuje svoboda hrát, poslouchat i zpívat cokoliv, působí koledy jako pouhý doprovod. Spíše jako doprovod sezony (koledy znějí i v nákupních centrech v předvánočním shonu) než události (připomínky narození Krista). Byl by docela zajímavý průzkum, který by studoval vztah ke koledám podle věku a generační příslušnosti.
Muzikolog Petr Daněk v sobotních LN definuje koledu jako vánoční píseň slovanské Evropy. Je tu doma již od středověku, jak dokládají záznamy. Mohlo by se zdát, že jde o fenomén spíše etnografický než ideový. Tedy o něco, co totalitní režimy nemusely nijak válcovat. Přesto se i koledy staly jistým zrcadlem společnosti, jejího stavu a míry utažení šroubů.
Mé matce je přes 90 let. Jako taková pamatuje, když po únoru 1948 v předvánočních časech koledy zmizely z rádia. Ne že by je někdo výslovně zakázal. Prostě naráz zmizely a v éře stalinismu se nikdo nahlas neptal proč. Uběhlo asi deset let, mohlo to být v prosinci 1958, kdy se koledy z rádia zase ozvaly. Opět aniž by někdo vysvětlil proč. Ale ten samotný fakt neomylně naznačoval, že začíná doba jistého tání.
Přes všechny rozdíly a těžké srovnávání to byl podobný moment, jako když roku 1976 v komunistické Číně skončila Velká kulturní revoluce. Ani tam to nikdo neoznámil výslovně. Ale divadla náhle začala uvádět hry Shakespeara, do té doby nepřípustného buržuje. A lidem trénovaným v luštění náznaků a čtení mezi řádky došlo, že z nejhoršího jsou venku.
Jsou to věci, které ti mladší asi nepochopí, neboť jim schází osobní prožitek. Před Vánoci si pouštějí či zpívají koledy či třeba gospely anebo nic, aniž by o tom museli nějak hlouběji uvažovat. Zřejmě je ani nenapadne sledovat, zda tradici koled rozvíjejí ti lidé v politice, kteří se tolik zaklínají českou identitou a suverenitou.
LN, 14.12.2019