Obvykle mne estrády nezajímají, ale v sobotu jsem udělal výjimku a jsem rád. Vyhlašování Českých lvů mne potěšilo formou i obsahem.

To, že česká kinematografie má vedle Kameňáků a Babovřesků, jež netřeba komentovat, i řadu filmů, které stojí za to, aby člověk překonal svou lenost a zašel do kina, je po několik posledních let pravidlem. V sobotu nám předávání Českých lvů nabídlo docela solidní švédský stůl, z něhož lze okusit prakticky vše. Ve srovnání s různými šílenostmi v multikomplexech, kde se neustále bojuje jednou za vlast, podruhé proti ošátkovaným agresorům či nějakým těžce identifikovatelným monstrům, nabízí Česká republika řadu přemýšlivých filmů, jejichž obsah nevymizí z hlavy zvednutím se ze sedadla Cinestaru.

Potěšila mne Lucie Výborná, která svůj nelehký úkol zvládla civilním projevem bez nutnosti podbízení se či laciných vtipů. Musel jsem ocenit i skvělý nápad scénáristů pořadu pozvat k předávání přední české vědce. V záplavě současného společenského negativismu bylo úlevným zjištěním, že náš malý národ má velký počet vynikajících lidí, kteří dělají svou práci dobře a v tom pravém slova smyslu jsou reprezentanty naší země. Navíc jsou i vtipní a dokázali čelit otázkám moderátorky s jemným šarmem a lehkostí.

Oba hudební vstupy - jak skupiny Skety, imitující hity minulého století vokálně perfektním stylem, tak i sboru zpívajícího varianty árie Proč bychom se netěšili - byly ozdobou celého pořadu.

Ocenění za celoživotní dílo Stanislavu Milotovi bylo - aspoň pro mne - poznamenáno smutkem, že tento vynikající kameraman dobrou polovinu svého života tratil svůj talent díky ideologické tuposti a třídní nenávisti nýmandů, jejichž jediným životním úkolem bylo bořit to dobré, co v našem národě je. Přání Lucie Výborné, aby si svou cenu ještě dlouho užíval, znělo tak trochu jako černý humor, i když nejspíše neúmyslný.

Jsme malý národ, ale sobotní večer ukázal, že přinejmenším na poli kultury máme co nabídnout a čím se chlubit.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora