KULTURA: Pražská performance
dává veřejně na odiv svůj život se psem na zvířecí úrovni včetně předvádění sexuálního soužití, přejít se mi to nechce. Už kvůli tomu nebohému psu, který musel Kulikovi asistovat v jeho performanci "Rodina budoucnosti". Na videu lze nyní vše shlédnout v Galerii hlavního města Prahy.
Známý izraelský humorista Efraim Kishon ve své knížce "Picassova sladká pomsta", dílu kupodivu spíše vážném, již před lety trefně ukázal na jalovost a pózu moderních uměleckých mágů, arogantních nadutců s aurou umělců žijících z přízně neméně pozérských kritiků. Kishon s nadsázkou analyzoval jejich slovník, kryjící pustotu těch i oněch. "Geometrizované, somnabulní předvědomí exoticky žhavých luminózních erozí fetálně se přibližujícím koeficientům zničení" - tak by podle Kishona bylo možno psát o nafouknutém kondomu vydávaném za umělecký artefakt. Prázdné, jen na rubu signované plátno, by zase třeba bylo možno vyzdvihnout coby "předznamenávanou vibrující syntézu jako optickou distanci k melodické hypertrofii".
Kishon zemřel před čtyřmi lety. Od té doby postmoderní snaha šokovat stále okázalejším "bořením zažitých představ" nabyla v četných projevech na síle. V řádu exhibicionistických sdělení nabízených zhotoviteli a jejich propagátory po celém světě jako umění není ovšem Kulikův pražský psí opus jen dalším megalomanským gestem jednoho zduřelého ega. Křečovitou snahu odlišit se a přitáhnout k sobě pozornost přehlušuje v daném případě pocit smutku: Hle, muž, který dobrovolně rezignoval na své lidství.
Kulik se totiž v psa stylizuje rád. V roce 1996 lezl nahý po čtyřech na výstavě ve Stockholmu v prostoru označeném jako "Nebezpečí". S řetězem na krku pokousal jednoho z návštěvníků, přičemž prý svým projektem odkazoval na starořeckého filosofa Diogena a "hlubší duchovnost". Nebohý Kulik nepostřehl, že Diogenes, který podle legendy chodil napůl nahý, žil v odříkání a nabízel moudrost a mravnost. Kulik zato i v nahotě úplné zůstává okázalý a i nyní v Praze nabízí jediné, čeho je schopen: nízkost a vypínavost.
Nepochybuji, že společenství, z něhož Kulik žije a jež zase živí jeho a jemu podobné, mě teď označí za ignoranta a nevzdělance. Tupce, který nemá potuchy o moderním umění. Bude mi připomenuto, kolik velkolepých uměleckých přehlídek již "radikální individualista" Kulik poctil svou přítomností. Kritici a kurátoři mi vysvětlí, že nahý muž lezoucí se psem po čtyřech, žeroucí s ním z jedné misky a předvádějící se zvířetem kopulaci se "snaží přivést diváka na myšlenky o smyslu lidské existence". Dostane se mi poučení, že Kulik předkládá podobenství o "izolaci jedince v postsocialistické globalizované společnosti". Že vytvořil "ironický obraz místa člověka v přírodě". Jiní umělečtí kritici mi vyčtou, že ve svém puritánství nejsem ochoten "zacloumat lidskou představou o sobě", být vnímavý k "existenčním otázkám, které se dotýkají posunu společenské či sexuální identity".
A dozajista se též dozvím něco ještě závažnějšího: Že pražská Kulikova performance je jednou z odpovědí na postmoderní, "globální krizi identity", protože "stará identita nám nestačí". Identita je totiž v našem prostupném světě bez hranic "otevřená, pluralitní, tekoucí, flexibilní, nedogmatická, multiidentická". V globalizované realitě i pes povýšený na člověka a člověk přibližující se psu mohou být považováni za "typické představitele současnosti".
Všechny tyto soudy recenzentů, které jsem si již v souvislosti s Kulikovou hříčkou přečetl, nyní s novou silou padnou na mou hlavu - a já vím, že na obranu svého příkrého mínění o pražské Kulikově performanci nemám víc co říct. Snad jen: Stále mezi námi žijí lidé, kteří v uvědomění sebe sama netápou a imponují svým nedegradovaným lidstvím. A také: Díky Kulikovi jsem poznal slovo, které jsem dosud neznal. Zoantropie. Psychiatři tak označují duševní poruchu, při níž se pacient cítí být proměněn ve zvíře.
Text byl odvysílán na stanici Rádio Česko 25.11.2009
Autor je ředitel Židovského muzea v Praze