Existuje divadelní hra, ve které Ježíš znásilňuje muslimku. Člověk mající aspoň běžné povědomí o našem spasiteli si řekne, že to napsal někdo, kdo chce lidi hodně rozčílit a tím získat popularitu. Lze předpokládat, že motivaci má zhruba stejnou jako jistý Hérostratos, který kdysi dávno podpálil Artemidin chrám v Efezu, jeden ze sedmi divů světa, aby se zapsal do historie. Že se mu to podařilo, je potvrzeno tím, že je zde zmíněn, byť ho tehdejší efezští soudci odsoudili k smrti a jeho jméno přikázali navěky zapomenout.

Jméno autora i název divadelní hry s Ježíšem násilníkem proto není považováno za důležité zmiňovat ani zde, případní zvědavci si obojí najdou na netu během tří vteřin, případně si nenechají ujít zprávy kulturních rubrik novin, časopisů i televizí, kde se v posledních dnech k obrazu Ježíše prznitele vyjadřují osobnosti ze všech vrstev společnosti.

Zapojili se historici. Podle nich (s výjimkou jednoho Palestince) jde o zjevný nesmysl. První muslimky (stejně jako muslimové) se objevily až zhruba sedm století po Kristu (pro neznalé je Kristus jen jiným pojmenováním Ježíše), míněno tím po jeho smrti (pro neznalé začíná náš letopočet právě Kristovou smrtí).

Vyzváni k vyjádření byli samozřejmě divadelní kritici i jiní intelektuálové. Ti se jasnému stanovisku většinou vyhnuli, hovořili o svobodě projevu a uměleckého vyjádření, o provokaci, metaforách a symbolech. Ti odvážnější ve hře objevili autorovu snahu vyvolat v nás divácích stud za ošklivé chování zejména britských a francouzských prapradědečků k prapradědečkům dnešních obyvatel Blízkého východu.

Vyjádřili se též církevní představitelé a věřící křesťané. Zobrazení nahého Ježíše znásilňujícího muslimku považují za blasfemii (pro neznalé to je výraz pro rouhání, což znamená hrubou urážku Boha nebo jiné osoby požívající nábožné úcty) a mimo mikrofony prý řada z nich prohlásila, že by si autor a všichni zúčastnění zasloužili pár facek.

Vyjádřili se i Slušní lidé. Slušní lidé je politické hnutí spojené s Brnem a jiní slušní lidé tvrdí, že Slušní lidé vlastně vůbec nejsou slušní a že skuteční slušní lidé nechtějí mít se Slušnými lidmi nic společného. Slušní lidé s velkým S přišli do divadla jako slušní diváci se zakoupenými lístky a ztropili tam výtržnost. Vedení divadla povolalo policii, ta se kupodivu dostavila, ale nikdo nebyl zatčen (žádné facky nakonec nepadly). Slušní lidé potom slušně odešli a divadelní Ježíš prý už bez vyrušení dokončil svůj neslušný akt.

Vyjádřil se také ten pán, co dělal za minulého režimu cenzora, pak vedl jednu republikánskou stranu (za tu působil i v parlamentu) a proslavil se tím, že ho kdysi na chvíli zavřeli, aby mohla v klidu proběhnout prezidentská volba. Dnes už ten pán nikoho nezajímá, přesto se sem tam k něčemu vyjádří a noviny i televize se o něm zmíní právě díky jeho historické zásluze o onu dávnou prezidentskou volbu.

Vyjádřily se i tisíce lidí v internetových diskusích, s ohledem na GDPR se však k těmto názorům nelze blíže vyjadřovat, aby nevzniklo podezření, že jde o nepovolený sběr dat. Velmi všeobecně lze konstatovat, že diskutující tuto hru považují za hovadinu, které se dostává nepřiměřené pozornosti, a že úplně jiná káva by byla, kdyby v ní Mohamed znásilňoval křesťanku. Zde zvedají prst dějepisci s tím, že to by již historicky možné samozřejmě bylo, ale prst (varovný) zvedají i takzvaní sluníčkáři. Podle nich by tím mohlo dojít k urážce muslimů a ty bychom zlobit neměli, aby se jim u nás líbilo, až konečně přijdou, na rozdíl od křesťanů, kteří mají trpělivé snášení utrpení jako součást víry, a židů, kteří si o to říkají už dávno.

Překvapivě početná skupina diskutujících pak naopak prohlašuje, že se jedná o ušlechtilou zábavu, která tu dlouho chyběla. Při bližším zkoumání těchto pozitivních vyjádření však bylo zjištěno, že se většina těchto diskutérů domnívala, že se jedná o reakce na muzikál Ježíš Kristus superstar, a jiní (zejména mladší), že nějaký Ježíš svým neotřelým výkonem postoupil v Superstar.

S přihlédnutím nejen ke zmíněné divadelní hře se znásilňujícím Ježíšem lze jednoznačně dokázat, že se hérostratovský tvůrčí názor tzv. „bezpečného urážení“ prosazuje v našem kulturním okruhu stále častěji i výrazněji a stává se tak víceméně konvencí, kterou skutečný umělec opovrhuje. Umělečtí kritici vizionáři proto v nejbližší době očekávají zejména od těch nejpokrokovějších umělců obrat a přímou antitezi tohoto úhlu pohledu na náš svět. Jakých se pak dočkáme úžasných a neotřelých pohledů na významné postavy světových náboženství a lidské historie obecně, na to se jistě můžeme brzy upřímně těšit.