V Respektu č. 46 v článku “Kam se dostalo politické umění“ přemítá jakýsi Jan H. Vitvar o výstavě „politického umění“ Czechpoint. Článek doprovází jako ilustrace otištění dvou „politicky angažovaných“ obrazů od skupiny Pode Bal. Jakýchsi napodobenin či plagiátů obrazů Mikoláše Alše. Pomiňme na chvíli úvahy autora článku v Respektu, které „tak ňák, souzi, že“ souzní s myšlenkovými stereotypy redakce. Všimněme si obrázků. Na prvním na hrusické návsi hoří jakýsi mladý chasník, plameny z něj šlehají, zleva přibíhá hasič a za okny hospody se smějí jakési děti. Druhý ukazuje jihočeskou krajinu, kterou prchá rodina sedláka a jacísi ozbrojenci, cosi mezi partyzány a pytláky, na ni míří samopaly.

Přečtete-li si, že první obraz s hořícím klukem má ukazovat českou společnost v okamžiku upálení Jana Palacha, je jisté jen jedno. Nechutnosti autorů skupiny Pode Bal nalezly opět další vrchol. Znal jsem mladé lidi kolem Jana Zajíce a Jana Palacha, vím, že někteří, a to i mně blízcí, zaplatili tuto událost vlastními životy. Během několika let podivně zemřeli. Pokus o vraždu šachového šampióna Luďka Pachmana, který byl zinscenován v ruzyňské věznici, když se jej pokoušeli obvinit z naaranžování upálení Jana Palacha, mám ještě v paměti.

A nebyli to jen oni. Tisíce lidí potom riskovaly svá „teplá místa“ a chodily klást na Palachův hrob květiny ještě dlouho za normalizace. Co má onen obraz tedy znamenat? Nic. Jen záměrnou, myšlenkově prázdnou provokaci. Jen další nechutnou urážku, které se systematicky a za cizí peníze dopouští členové skupiny Pode Bal na lidech vlastního národa. Z nichž většině, jak se zdá, nesahají ani po kotníky. A to nemám o svých spoluobčanech přehnaně vysoké mínění!!

Odpornosti uvedených hajzlíků došly své zvrácené velikosti poprvé, když se pokoušeli na Pražském hradě vyvěsit nápis „Kunst macht Frei„. Jako parafrázi nápisu, který vyvěšovali němečtí nacisté – a to němečtí bych rád zdůraznil členům Pode Bal, kteří tak rádi a nepřetržitě nenávistně plivají na vše, co by mohlo být české - a kolem kterého procházely miliony lidí na smrt. Odpornost činu takzvaných tvůrců nezastavila ani skutečnost, že pod branami s tímto nápisem procházeli lidé buď rovnou na smrt v plynu, anebo vstříc dantovsky nevýslovným útrapám. Normálnímu člověku se chce zvracet, když si představí, že tito „umělci“ chtěli vyvěsit takovýto „umělecký artefakt“ na Hrad. A podivovat se, že může existovat „intelektuál“, který je schopen diskutovat o tom, zda nebylo censurou tento hnus, urážející miliony mrtvých, nechat sejmout.

Další ukázkou, odkud fouká vítr, bylo hanobení busty Edvarda Beneše upořádané těmito výtečníky a které pouze posílilo hlasy tvrdící, že tuto nacionálně protičeskou skupinu financuje sudetoněmecký landsmanšaft.

Jak autor článku píše, příliš se totiž na výstavě v Galerii NoD nechytila ani prodávaná trička s hlubokomyslným potiskem: “Jsem českej srab, kterej čuměl, když nakládali židy, hajloval náckům, mával komoušům a pak chtěl jistotu desetinásobku.“

Nejprve člověka napadne, proč v těch tričkách nechodí oni sami, ti avantgardní umělci? Vždyť jistě by se mezi jejich rodiči, členy rodin a přáteli našli ti, co chodili kolem Veletržního paláce, kde čekali Židé na transport (a kde se jejich intelektuální a političtí souputníci Rafani po padesáti letech vyznamenali vysráním na naleštěné podlahy místo aby například uspořádali výstavu či performaci poukazující na zločiny nacistů). Jistě lze i mezi jejich blízkými nalézt ty, kteří hajlovali a pak slavili První máj a žádali trest smrti pro zrádce. A členové Pode Bal si sami, vzhledem k věku, jistě užili Pionýra, zdobili nástěnky a pak se těšili, jak bezbolestně zbohatnou v kapitalismu. Nechápu, proč vynechávají sami sebe a viní jen ostatní. Mám pro ně radu: Navlečte si ta trička sami, nejste o nic lepší než vaši spoluobčané! No, možná si vás pak někdo, pomineme-li redaktory „in“ časopisů, všimne.

Jinak, jak konstatuje i autor článku v Respektu, není o vás moc zájem, milí bojovníci proti „odporným Čechům“. O vás, kteří, podle vašich činů tak statečně nenávidíte Beneše, kapitalismus a vůbec Čechy jako národ. No, vaši duševní předchůdci, co tak rádi hajlovali, nenáviděli nás, Čechy i Beneše, stejně intenzivně. Otázka je jen, zda jste si nimi spřízněni a svázáni jen duševně anebo i nějak jinak. Nevím.

Co však vím, je to, že o vaše „umění“, díkybohu, přestává být zájem. Ono to totiž není žádné umění. Je to jen často přisprostlá a hloupá a někdy odporná a slizká agitka. Protože „není zájem“, máme naději. Nebudete-li mít „úspěch“, nebudou totiž penízky. A pak to snad zabalíte a to bude ta nejlepší zpráva pro angažované umění.

A abyste neměli dojem, že mám něco jen proti Němcům. Mám něco jen proti některým. Zvláště „těm některým“, těm vašim duševním „guru“. Stejně tak si myslím, že ona kurátorka Tamara Moyzes, co chtěla s vám vyvěšovat angažované umění na Hradě nápisy „Kunst macht Frei„, nemá s uměním moc společného. Dotyčná dáma, která se proslavila mimo spolupráci s Pode Bal tím, pouze tím, že odjela do Izraele a tam natočila angažované politické dílko. To se skládá z toho, že si natáhla na hlavu plynovou masku a pak před kamerou masturbovala. Nevím, zda je tak pohledná, aby to bylo dobré aspoň na internetové pornostránky. Umění to rozhodně není. Přesto si myslím, že by neměla být přehlédnuta. Podle českého přísloví „Ten je tak blbej, že by ho mohli vystavovat“.

Sbohem, chlapci, co tak nemáte rádi Čechy, nezoufejte, že o vás není zájem. Ještě byste mohli vystavovat v některých oblastech Patagonie anebo Paraguyae, nebo možná i jinde v Jižní Americe, kde stále ještě žijí lidé, kteří se slzou v oku vzpomínají na doby „Arbeit macht Frei“.

Jo, a kousek za hranicemi najdete také určitě spřízněné duše, které si myslí, jako vy, že Beneš byl horší než milovaný Vůdce. A že ten nápad ty Čechy, co zbudou po konečném Vítězství, vystěhovat na Madagaskar, byl geniální. Pro mě za mě, jeďte třeba na Madagaskar. Možná jim uděláte radost. Většině z nás určitě.

Bude nám všem líp. My neuvidíme vás a vy neuvidíte ty hnusné Čechy. Spokojenost na všech stranách. Až na ty, co vám to platí.