Jako profesor lékařské fakulty jsem vždy upozorňoval, že při výběru mediků máme klást důraz nejen na akademické schopnosti kandidátů, ale i na jejich humanismus a charakter. Musím ovšem s radostí připustit, že není ještě vše ztraceno a že mezi námi stále žije hrstka lékařů, kteří obohacují život své komunity i jinak než pouze odbornou prací. Ve dnech 27. až 30. října se o tom mohli přesvědčit vancouverští krajané (a nejen oni), kteří v zaplněném krásném Norman Rothstein divadle nadšeně tleskali smyčcovému komornímu orchestru Archi di Slovakia ze Žiliny.

Tři skoro vyprodaná hlediště pro více než tři stovky posluchačů a hojně navštívené další tři koncerty (ve slovenském kostele, v St. George škole a sobotní odpolední koncert v St. Clare of Assisi v Coquitlamu, který navštívilo asi 220 posluchačů včetně starosty města a dvou členů parlamentu) mě ohromily. V kontextu pouhých několika desítek návštěvníků, obvyklých na krajanských koncertech klasické hudby v minulosti, a těch několika stovek diváků navštěvujících představení našeho Divadla za rohem, jsem začal „našeho pana doktora“ Viktora Neumanna, který sám celý zájezd dvanáctičlenného orchestru zorganizoval, produkoval a sponzoroval, podezírat, že podmínil návštěvou koncertů očkování proti chřipce u svých pacientů. A možná i u pacientů své manželky, Dr. Etely Neumannové, která vede svoji samostatnou rozsáhlou ordinaci. I když mohu potvrdit, že mé podezření nebylo oprávněné, musím říct, že ani to by mi nepokazilo nadšení nad obrovským úspěchem této hudební produkce. Svou odvahou, časově jistě velmi náročnou a zcela nezištnou prací (a samozřejmě i prací celého svého dobrovolného produkčního štábu) pan doktor daroval svým pacientům a všem svým krajanům zážitek, na který dlouho nezapomenou. Navíc umožnil žilinským hudebníkům jejich první vystoupení na kanadské půdě. Když se na závěr koncertu přidal ke svým hostům a výtečně zahrál partituru prvních houslí v Bachově Suitě č. 3, nebraly ovace konce. Bylo to nejen ocenění jeho hudebního nadání, ale vděčnost posluchačů za to, že nám tento překrásný večer daroval.

Nejsem erudován na to, abych psal odbornou hudební recenzi koncertu a ani to není mým záměrem. To ponechám povolanějším. Sám za sebe bych chtěl říct, že ti, kdo koncert propásli, se připravili o hluboký zážitek. Žilinští umělci, zvláště koncertní mistr František Figura a jeho bratr, flétnový sólista Jan, nabídli posluchačům výběr z klasického repertoáru (Bach, Mozart, Dvořák) a z děl moderních slovenských skladatelů (Novák, Zeljenka). Breinerovy barokní variace na melodie Beatles a líbivé přídavky nadchly obecenstvo. A musím říct, že i netradiční potlesk mezi jednotlivými větami byl vlastně součástí specifické atmosféry těchto koncertů. A tak to přijali i žilinští umělci, kteří po koncertě vyjádřili svou spokojenost s vancouverským publikem, vděčnost za celý zájezd a jeho výtečnou organizaci a přání, aby k nám mohli opět zavítat.

Tradice lékařů jako mecenášů kultury, tedy alespoň mezi naší krajanskou komunitou, zřejmě úspěšně pokračuje. V Torontě obohacuje hudební život krajanů Dr. Miloš Krajný, bratr světoznámého klavíristy Borise. A nakonec i já už skoro třicet let pracuji v krajanském Divadle za rohem, kde jsem připravil asi čvrstovku inscenací. Možná by tento příklad krajanských doktorů mohl posloužit i lékařům doma. Jistě by to výrazně přispělo k vylepšení nynější pokulhávající „image“ medické profese a možná napomohlo i k zlepšení našeho zdravotnictví; nejenom v jeho funkci preventivní, ale i léčitelské. Šťastná duše i tělo uzdravuje!

dr. Josef Skála, Vancouver