Scénárista a režisér Ingmar Bergman byl a patrně už vždy bude považován za jednu z největších osobností světa filmu vůbec. Jeho dílo je výjimečné. Byl schopen jako málokdo vidět do samého nitra člověka, jít až na samou hranici filmového poznání.

Nikdo jiný tak nedokázal konfrontovat dětský svět se světem dospělých, ukázat touhu po lidské blízkosti, naději, strach i odcizení. Každé z jeho tvůrčích období představuje originální příspěvek světové kinematografii. Ať již boření bariér a společenských tabu v jeho počátcích, následné rozpracovávání tragiky a psychologie postav či závěrečná epická ohlédnutí plná pokory a smíření. Zcela neodmyslitelnou součástí a samostatnou dimenzí filmů je kouzlo švédského jazyka, který posiluje svou charakteristickou zvukomalebností jejich vyznění.

V Bergmanově díle nelze rozeznat žádnou ideologii, žádný specifický politický či filosofický proud. Jeho dílo je obecně lidské, nepodléhá žádným konjunkturálním výkyvům a snad jen podle dobových dekorací, kostýmů a reálií lze odhadnout, v kterém desetiletí 20. století bylo vytvořeno či do kterého století je děj umístěn. Jeho filmy v době vzniku nebyly součástí žádných konkrétních uměleckých –ismů, nových vln či specifických škol. Bergman je sám o sobě školou filmového umění, vzorem k nápodobě.

Autor často volí neobvyklý vypravěčský postup: tam, kde se jiní snaží o nalezení pochopení a komunikace hlavních postav a rozehrávají děj s kladným očekávání diváka, Bergman naopak obnažuje zoufalé míjení se, nepochopení a odcizení. Nesklouzne však přitom do druhého extrému a zůstává v realitě potvrditelné vlastními životními zážitky diváka.

Je zajímavé, že Bergman nevytvořil (např. i na rozdíl od Felliniho) ani jeden film s komediálními prvky, ani jeden klasicky kasovní trhák či výpravný film. Své diváky si našel Bergman i u nás, a to nejen mezi těmi, jimž je blízký svět anglosaské kultury, a kteří proto mají pochopení pro Bergmanovu protestantstvím ovlivněnou estetiku.

Byl synem pastora a zde se odvíjí zcela samostatná dimenze jeho díla: je jím tematika světa dětí, světa dospělých, hledání jejich průniků, potřeba sdílení a lásky, její nedosahování, frustrace, krutost a beznaděj ve vztazích rodičů a dětí a stále nové a nové hledání cest k pochopení.

Tam, kde Bergman popisuje explicitní sexualitu, nejde o samoúčelnost či senzaci, není přítomný prvek exhibice či snahy se divákovi zalíbit, z čeho tak často lze podezírat jiné režiséry. Je přesně voleným prostředkem k dosažení maximálního přiblížení se nitru postav, rozkrytí pohnutek a motivů jejich jednání a cítění.

Lze dokonce rozeznat některé prvky možné inspirace (či analogie?) pro český film (např. Sedmá pečeť pro Vláčilovo Údolí včel: „Vytváříme si obraz našeho strachu a nazýváme ho Bohem“; „Stojíme tu bezmocně, neboť vidíme to, co ona. A naše i její hrůza je společná.“)

V jeho filmech se neustále opakují tytéž motivy: kontrast radosti a smutku, smyslnost, rozechvělost, touha, pláč, strach, stáří, přísnost a odříkání, slitování a jeho absence, trest, svědomí, sen, sobeckost a nesobeckost, zbabělost, brutalita, posedlost, nedosahování, míjení se, odcizení.

Ať jde o jeho filmy z 50. či 80. let, ať jde o postavy dětské, dospívající, v dospělosti či ve stáří, lze rozeznat jistou typovou podobnost, stálost jeho typů postav v čase. Poznáváme je ve svých životech, věříme jim, vidíme, že jsou prosté a pravdivé. Jsme to my sami.