Není to sice česká specialita, ale u nás je zmíněný biblický výrok velmi často silně patrný. A to ve všech oblastech.

Jsme malá země, jak počtem obyvatel, tak i velikostí. A přesto se tu a tam stane, že se objeví někdo, kdo je nějakým způsobem výjimečný, kdo proslaví naši malou zem daleko za hranicemi nejen Evropy, ale i na opačné straně matičky Země. A namísto toho, abychom si tohoto člověka považovali a měli jej v úctě, začneme mu házet klacky pod nohy.

Poslední známá osobnost, kterou toto potkalo, je klavírista Lukáš Vondráček. Ti, co se jen trochu zajímají o vážnou hudbu, jej znají jako fenomenálního interpreta jak klasického německého romantismu, tak i hudby 20. století, jako je Maurice Ravel či Sergej Prokofjev.

Lukáš Vondráček je to, co se zvykle označuje jako geniální dítě. Poprvé zasedl ke klavíru ve dvou letech věku, aby jako teprve patnáctiletý hrál s Českou filharmonií v Rudolfinu pod vedením slavného dirigenta Vladimíra Ashkenazyho. V roce 2016 (bylo mu tehdy 29 let), vyhrál jednu z nejprestižnějších klavírních soutěží královny Alžběty v Bruselu.

Každý jeho koncert je skvělým zážitkem. Ti, co trochu rozumí hudbě, to dobře znají. Sólista na pódiu může svůj part buď odehrát, nebo jej s posluchači prožít. Někdo hraje sice technicky dokonale, ale zároveň jaksi sterilně, takže celkový zážitek z koncertu je poněkud rozpačitý. A pak je ten druhý protipól, kdy s interpretem prožijeme část jeho života, kdy cítíme, že on každým tónem nám dává část sebe. To jsou koncerty, na které se nezapomíná a z nichž si něco pozitivního odnášíme domů.

Měl jsem to štěstí Mistra slyšet několikrát na pódiích v jeho rodné Opavě či blízké Ostravě. Vždy to bylo jedinečné, ať už hrál sám, nebo v duetu s violoncellem či Janáčkovou filharmonií.

Přesto se loni stalo cosi, co jsem uvedl jako nadpis tohoto blogu. Před koncertem v Rudolfinu, jakési Mekce umělců vážné hudby, mu bylo znemožněno rozehrání v sále, kde měl za nějakou dobu hrát. Jsem přesvědčen, že by toto klavíristovi jeho třídy, pokud by byl cizinec, nikdo ani nenaznačil. Bylo to jisté vyvrcholení dlouhodobé averze českých organizátorů koncertů k jeho osobě. Všude jinde ve světě by podobný postup vyvolal mimořádný skandál a zničil by pověst pořadatelů koncertů.

Aby toho nebylo málo, tak po koncertě se objevily z pera Dity Hradecké, kritičky na stránkách serveru Opera plus, poměrně neuctivé výroky o tom, že je „drtičem kláves“, že „zápasí s partiturou“ a že jej čeká ještě kus cesty. Shodou okolností jsem měl možnost vyslechnout předmětné kritizované skladby a mohu prohlásit, že byly zahrány s Mistrovou dokonalostí a šarmem. Dlouhotrvající standing ovations potvrdily, že to podobně vnímal celý sál.

Umělci jsou lidé citově hodně vnímaví a emočně založení. Napsat v podstatě hanopis je bezúčelné a vůči Mistrovi hanebné, neboť jde o jakýsi hůře definovatelný pocit moci, že jej mohu beztrestně „sejmout“.

Lukáš Vondráček za těchto okolností prohlásil, že v České republice koncertovat nebude. Na jedince, jehož vítají vyprodané sály v Carnegie hall, kde lístky stojí v řádu stovek dolarů, umí naše kritika jen plivnout a způsobit, že budeme ochuzeni o možnost si jej vyslechnou naživo, tedy tím nejlepším možným způsobem.

Ale, třeba nám paní Dita Hradecká sama cosi zahraje a nebude přitom zápasit s partiturou. To vše proto, aby nám zmírnila náš smutek z toho, že vyhnala Lukáše Vondráčka z českých pódií.

Článek Dity Hradecké zde.