V sobotu 12. července jsem podlehl pábení jedné docela vnadné střekovské výtvarnice a vypravil se na sochařské symposium a vernisáž do Doksan. Všechno se odehrávalo na zahradě kláštera Doksany, ženský premonstrátský klášter založila kolem r. 1144 kněžna Gertruda se svým manželem, českým knížetem Vladislavem II. V druhé polovině 17. století započala velkorysá barokní přestavba kláštera. Po jeho zrušení (1782) byly obytné budovy upraveny na zámek. No a klášter dorazil místní Státní statek, který měl v něm dlouhá léta sklad mrkve a bůh ví čeho ještě. Patří k tomu všemu obrovitý park zasahující pomalu až k Brozanům z různejma divnejma stromama. Přední část kláštera je jakž takž opravena, ale chybí asi dost set miliónů korun. A co potom s tím? Je to sice kousek od Prahy, to je fakt, ale.... Místní mě tam vykládali, že třeba hospic, ovšem megahospic pro třeba 250 lidiček, to je úplně blbý a těžce postavený na hlavu. Ovšem to je problém nejenom v Doksanch, takovej Terezín je na tom stejně, kasárna v LT jakbysmet, u nás v UL areál bývalé nemocnice, kde by měl být kampus i pro zahraniční studenty. Všechno je to ovšem fest o penězích.

Koukám na sochání, dost lidí tam znám a říkám si, že člověk (nebo speciálně ženská, je jich v tomhle spolku opravdu většina a navíc docela fakt pěknejch) musí bejt opravdu silně praštěnej, aby mohl bejt normální. Vezmi si 14 dní dovolené, bydli na louce v přívěsu nebo stanu, jediný tvůj parfém je spray proti komárům, všechno si zaplať a každej celej den mlať do kusu šutru s vizí, že z toho něco hezkého bude a že při té poslední ráně se to celé nerozsype. I to se stává, i když dost ojediněle. Obdržet ovšem od takové ženy pár facek, tak to už asi hraničí z těžkým ublížením na těle.

Podařilo se mně ukořistit u velitele toho spolku jeho projev na vernisáži, kde je pár dobrých myšlenek, takže cituji: Sochařina, to je dřina. Z hlediska mnoha diváků je kolikrát silně nepochopitelné, proč po celoročních zápřahu nejdeme odpočívat do hvězdičkových hotelů u moře s plnou parádou. Odpověď je nasnadě. Je nám tu prostě dobře. Věková struktura výtvarnic a výtvarníků je od 29 let až po našeho nestora Láďu, kterému je 84 krásných let. Jestli už jste byli a nebo se půjdete podívat do klášterního parku, tak si uvědomte, že ten je pro nás tím xhvezdičkovým hotelem, kde jsme pod tou nebeskou bránou všichni jedna rodina. Ve velkých vedrech, dešti, bouřích, ve vlhkém ložním prádle, ve stresu, aby se hotové dílo líbilo nejenom návštěvníkům, ale taky autorovi. Celé dny neúnavně znějí majzlíky, perlíky, pemrlíky a to je ten nádherný koncert, který trval celých 14 dní a vy máte možnost shlédnout jeho finále.

Tady vidíte, kam může dospět lékárenská laborantka. Furt odstředivé tendence, v krámě se jí bejt nechtělo, tak se pustila do grafiky, drobné keramiky a sochání. Moc jí to sice neuživí, ale holt je kůň jako bejk.Ten její pískovcový výtvor se jmenuje „ Flóra v závějích vůní“ Nikdy mě nenapadlo, že se sochy křtí těsně před vernisáží, takže se tam trochu dohadují, pak je tam Souznění I a Souznění II, každé od jiného autora, třeba. Bydlí na druhém konci Ústí, ovšem k hornímu Střekovu neoddělitelně patří, strávila tady velkou část života. Tak si říkám, praštěná ženská mně vůbec nevadí, povětšinou naopak, nesmí bejt ovšem blbá a v téhle branží se blbec nevyskytuje.

A tady máte další, milou Růženku, taky samozřejmě z horního Střekova. Vždycky jí říkám a teď to říkám i vám, až bude těžká havárie věžáku na sídlišti Kamenný vrch, že to zavinila všechno ona. Má v posledním patře byt 4+1, spí na gauči v kuchyni i se psem a ve všech místnostech má šutry. Povídá, že by ráda pracovala v noci, ovšem nějak prej sousedi a vůbec. Ta je trhlá obzvláště, ty menší kusy tahá v noci ven a mlátí do nich v přilehlém parčíku pod lucernou veřejného osvětlení. Místní policajti už jí dobře znají a strašně se vždycky chechtají, ale na druhou stranu obdivují její výtvory. Manžela nemá, ani se nedivím, přítel to nějak toleruje, ale pro jistotu bydlí dost daleko od ní. A tady máte zrovna jedno SOUZNĚNÍ.

Co se se sochama dál děje? Pár jich to sochá na zakázku, pár jde do veřejné aukce, něco nechají v obci do příštího roku a tak podobně. Pozoruhodně to prodejné docela je, musíš ovšem najít toho správného kupce, dokonce se traduje historka o jednom zákazníkovi, který se sochařkou tam strávil pár dní, aby k tomu jejímu výrobku získal ten správný vztah a pocit. Jestli k soše a nebo sošné sochařce, o tom už se dál moc nemluví. Ale prej to veleslavné obchodní jednání skončilo po čase velkým finále v místním kostele. Já si ovšem myslím, že lidičky si už přidávají, konečně no a co. Jak se říká, nekaž ten příběh pravdou. Návštěvnost dost velká, přispěl jsem tomu trochu taky, natahal jsem tam známé kolem dokola. Počasí bylo velice ucházející, jen sem tam nějaká kapička, ovšem odpoledne při odjezdu se rozpršelo a vydrželo to celou neděli. Koukal jsem tak z okna a vzpomněl na přítele Hrabala, kterej tvrdil, že po celém světě se říká, že prší, akorát v Čechách, že chčije.

Byl to jeden z docela pěkných dnů mého divného života

A díky všem kteří dokážou bavit sebe a taky všechny ostatní. Zase za rok ahojky, jste zváni všichni.