KULTURA: Necházejte flíntu do žida!
A u němčiny většina z nás zjistila, že naučit se německy třeba podle video kursu Alles Gute není vždycky „Gute“ ale občas spíše „Scheisse“.
No a pokud vám někdo tvrdil, že španělštinu se naučí každý blbec, vy dneska víte, že blbci nejste. Blbci se to lehce naučili, našinec nikoliv. Protože my ostatní jsme skončili u desáté lekce, to když jsme se dočetli, jak se ve španělštině tvoří vykání. Na druhé straně je nám od té chvíle jasné, proč si všichni Španělé tykají.
S cizími jazyky je to vůbec těžké. Můj španělský kamarád z Madridu, když se učil česky, nedokázal pochopit rozdíl mezi českými slovy „práce„ a „prase“. „Madrielňo“ a vůbec Středošpanělé, vyslovují totiž psané „c“ sice někdy jako „k“, ale většinou jako „c“ – jak si ovšem jen myslí, ale pro středoevropské ucho s výslovností spíše „s“. Takže i jednoduchá věta: „Já mám plno prac(s)e „byla pro jeho okolí poněkud matoucí. V době, když se dotyčný kamarád dostal při učení češtiny ke slovu „křídlo“, byl zrovna v nemocnici. Třímal, leže na posteli, v ruce učebnici češtiny a prohlašoval, že české slovo křídlo je „el más tonto y estúpido“. Hlavně co se týče vyslovování. Z jeho hlediska měl pravdu.
Ale co jen do vyslovování! Nalézt smysl textu, to je ten hlavní problém. Tam se dějí věci! Tedy slovní věci. Třeba pořadí slov dle významu. Pokud si pamatuji, tak pan H*y*m*i*e K*a*p*l*a*n (viz vysvětlivka na konci) vymyslel nesmrtelnou stoupající slovesnou stupnici: “Sdráfý, némosný, mrtfol!“ Srandičky, srandičky, to jo! No ale jaký je potom rozdíl mezi tím, když našinec přeloží do němčiny slovo „podvodník“ jako „Unterwasermann“?
Ona je ostatně interesantní i informace, kterou se český začátečník snaží německy mluvícímu cizinci vysvětlit, že mu trochu rozumí, ale že se musí ještě hodně učit (cvičit). A použije „německou“ větu: „Ich stehe ver aber klein, ich muss groß Turnen (s výslovností "ich štéhé fr áber klain, ich mus grós turnen").
Když si k tomu přidáte pravý „bémiš“ přízvuk, válí se Němci a Rakušáci smíchy po zemi.
Moje maminka mi vyprávěla příhodu, která se udála když provázela před lety skupinu německých turistů po pražské zoo. Němci jsou rádi o všem možném informováni přesně, tedy mají to rádi „pünktlich“ (mimochodem, zkuste tohle německo-rakousko-české slovo najít ve slovníku, kolik má významů ….),
Překládat skupině zvědavých turistů o atomové fyzice anebo o zvířatech v zoo přijde tak nastejno. Tlumočník se musí většinou zeptat, co anebo kdo to je třeba „Agama hardún“ anebo “Charza žlutohrdlá“. Zaměstnanec pražské zoo – odehrálo se to ještě za totáče - byl zřejmě poněkud otráven neustálými dotazy průvodkyně a zbytečným zdržováním, takže když turisté přišli do výběhu tučňáků, rozhodl se, že věc vezme rázně do ruky sám. Zvláště když byl výběh skoro prázdný. Na dotaz turistů, kde jsou ti tučňáci-pinguini, co tam vlastně nejsou, světácky vysvětlil: “Wir haben Pinguin gehabt. So Gross! Aber kaput!" Jako že byli, ale chcípli.
Turisté pak, jak pravila maminka, považovali tuto část návštěvy za vrchol svého seznámení s pražskou zoo.
Ale abych nepomlouval jen cizí lidi. Jak stojí v Bibli, Matouš, 7. kapitola (K),
„Kterakž pak vidíš mrvu v oku bratra svého, a v oku svém břevna neznamenáš? “ i já mám na svém kontě plno H*y*m*a*n*ovských výroků.
Před mnoha a mnoha lety jsem šel navštívit ve Vídni svého vzdáleného příbuzného, jistého pana Zimmermanna na Österreichische Bundesbahnen Büro. Rozložitá rakousko-uherská budova dýchala tradicí a solidností. Pan vrátný v kukani z tmavého dřeva si mne přes okénko prohlédl a pravil: „Pite?“ To je po rakousku bitte. Neb rakouština není totéž co němčina. Tak jako jsou echt rakouské jisté sladké zákusky zvané „buchteln mit zwetschken“ a kýbl je kýbl a šrouby do dřeva jsou die Schraube, což u nás bylo zrušeno a jsou to vruty. Asi ten český název vymyslel nějaký jazykový vruták. Totiž vrták. Ovšem německy je vrták der Bohrer a když vám někdo řekne, že jste der Affe, tak je to taky vrták, ale ne do dřeva.
Takže když mne vrátný tázavě oslovit svým „pite“, uvědomil jsme si, že nejsem v Německu, že se tady nezdraví Gutten tag, ale jinak, a když jsem polkl, vypravil jsem ze sebe: „Auf wiedersehen." Na následný pohled vrátného z ÖBB hned tak nezapomenu.
Čert ví čím to je ale zřejmě v nějakém přetížení a rozčilení se pokouší můj mozek vyřešit problém tím, že mne nabádá, že nejlepší by bylo zmizet. Než to špatně dopadne. Takže tak jindy zase uprostřed silvestrovské oslavy, v kruhu široké rodiny našich bulharských příbuzných, jsem se o půlnoci, posilněn rakijí a domácím vínem, pod střechou rázovitého, přímo rurálního domu stojícího v blízkosti Veliko Tarnova zvedl z lavice pokryté ručně tkanými koberci a vystlané poduškami, lehce zvrávoral a k dychtivě vzhlížejícím příbuzným pravil: “Do viždane!„ Což znamená: „Na shledanou.“ Dopad slov byl opět nelíčený.
Vzdálený příbuzný Khaled, dejž mu Mohamed nebe, vždy, když usoudil, že v Československu na něj není tak úplně seshora vidět, a může se trochu hřešit, po několika přípitcích zvedal číši se zvoláním: „Nádraží!!“ Aniž by tedy někam mínil jet.
Mám tedy pro potíže s učením cizích jazyků plné pochopení. Ono ostatně není ani divu u člověka, který se jmenuje Vlk. V jihoafrické republice to černá úřednice na hranicích odmítala uznat za jméno, ve Francii se domnívali že se jmenuji monsieur Vaclav a chtěli vědět, jakou školu jsem studoval, když mám ten titul V. L. K.
Takže, pokud máte někdo podobné zážitky jako já a máte-li smysl pro humor, určitě máte rádi geniální knihu Pan kaplan má třídu rád od Leo Rostena. Kterou kongeniálně přeložil Pavel Eisner. Z jeho překladu pak vyrostla, jako ze základu, hra stejného jména se zpěvy, kterou uvádí Divadlo ABC. Je to kniha o jazyku, o jeho tajích a zákrutech a nebezpečích a strašlivých pastích, do kterých každý zákonitě padá. A také pavučin a pastiček, do kterých se lapá jako moucha. A pak už jen zoufale bzučí a čím víc se zmítá a zkouší se osvobodit, tím předvádí neuvěřitelnější kousky.
Nebudu vám vyprávět, co v té hře všechno je, nechte se překvapit. Jako já, když jsem marně dumal, jak může někdo proboha převést na jeviště tuhle naprostou konversační knihu. Kde není vlastně žádný děj a kde se jen neuvěřitelně kouzlí se slovy. Ale zajímalo mne to, neb je to kniha i hra plná humoru a láskyplného pohledu na nás, věčné začátečníky studia jazyků.
Protože, přátelé, víte například co je to podstatné jméno podvojné? No, já vám poradím (jinak toho z pravopisu moc nevím), že je to slovo znějící stejně pro jednotné i množné číslo. Takže třeba „kalhoty“. Jedny kalhoty, desatery kalhoty, všechny kalhoty. Ale zkuste to v cizím jazyce!
A tak se nelze divit že když na záludnou otázku profesora Parkhilla, aby žáci uvedli nějaká podvojná podstatná jména, tuším že jediná slečna Mitnick odpoví správně že „dveře“. A pan K*a*p*l*a*n* vyvolán geniálně rozvede odpověď Fräulein Mitnick na
„Jiná dveže“. Kdo by mohl tvrdit, že nemá pravdu?! Jiná dveže jsou taky pomnožný, že jo?! Nepoznáváte v tomto výkonu někdy sebe sama, milí spolustudenti i?
Přiznám se, že já nemám rád takzvaně „angažované“ umění. Protože to většinou bývá taková strašná ptákovina, že to není ke koukání. Ale tohle představení, tedy spíše „hra se zpěvy“ je nejen veselá a plná smíchu, ale trochu smutného smíchu ve stínu hákového kříže. Takže vlastně taky trochu angažovaná. Ale ve jménu lidství a skutečné lidské svobody.
Ona je to sice hra o všech možných emigrantech, kteří utekli mezi světovými válkami do USA, ale hlavně je o židech. I když nejen o nich. Ale hodně o nich.
Bohužel, bojím se, že Praha je jedno z posledních svobodných měst světa, kde se může hrát takováhle hra s tak velkým úspěchem. Představení, při kterém lidé tleskají uprostřed hry a zpívají s herci písničky třeba: „Černý muž pod bičem otrokáře žil“ (kde se tam vzal černý muž, na to se jděte podívat, neprozradím).
Doporučuji. Uvidíte třeba známého herce Stanislava Fišera. Toho, kterého nemoc připravila o hlas. V té činohře hraje. I když nemluví. A hraje dobře. Prostě, kdo umí, umí.
P. S. A nevzdávejte učení jazyků. Kolik umíš jazyků, tolikrát jsi člověkem. No já jsem podle téhle logiky asi osmkrát takovou dvacetinou různých cizojazyčných člověků: Ale co, jak říkají naši chorvatští hostitelé v Dalmácii: “ Nema problema “.
Takže, hlavně neházejte flintu do žita!
Vysvětlivka: pan H*y*m*i*e K*a*p*l*a*n je žák nejen verbálně mimořádně tvůrčí, ale i jeho písemný projev je originální. Hvězdičky za každým písmenem jeho jména dodávají písemnému projevu osobitosti (viz knihy páně Rostenovy).Takže jsem ty hvězdičky u jeho jména nemohl vynechat.
