Projekt, který se stal v poslední době středem zájmu velkého počtu architektů z celého světa, je na spadnutí. Má vyrůst na nevyužitém prostranství Letenské pláně. Chvályhodný čin a zároveň důležitý signál pro budoucí generace. Myslím, že ani nejde tak o celkovou vizáž exteriérů a interiérů nové budovy, ale o tom, co v ní bude umístěno. Jistě je v dnešní konkurenci mnoho schopných architektů, řádně nápaditých s pořádnou dávkou invence k tvořivosti ušlechtilého díla. Jestli však bude porotou vybrán takový nebo onaký projekt, je vcelku irelevantní už z toho důvodu, že bude zajisté zajímavý a poutavý.

Jde především o obsah díla. Co vlastně bude ukrývat za národní poklady a zároveň je důstojně reprezentovat. Osobně jsem přesvědčen, že by se do nových prostor vešel ještě jeden nový „podobjekt“ s čerstvě vymezenými místnostmi pro uchovávání nových národních knih, které teprve čekají na sepsání. Mám na mysli stále absentující Ústav národní paměti (či v jiném názvu), který naší zemi, jako jediné z postkomunistických, stále chybí. V okolních zemích podobné instituce vznikly především pro archivování a sepisování zločinů komunistické ideologie v praxi. Historie národa se nedá vymazat z paměti, i kdyby ten prošel jakýmkoliv protivenstvím a těžkým údělem. Obzvláště na tak dějepisně doloženém území, kde se tisíc let bojovalo za jeho osamostatnění a jasné vymezení hranic.

Podstatný důvod pro vznik instituce nabízející spisy a knihy vidím právě ve snaze zachytit minulost vývoje samostatného evropského státu, který byl několikrát násilně přerušen zcestnými ideologiemi. Dalekosáhlé negativní důsledky, které postihují společnost, jako celek se vztahují k působení zločinecké organizace vládnoucí v letech 1948-1989. Bude velmi potřebné zapojit přední české odborníky na historii i laickou veřejnost na sepsání a vydání nových knižních titulů popisujících události již dávno proběhlé. Nová literatura se v nově postavené Národní knihovně může zařadit právě do další potřebné národní instituce. Nelze totiž jen považovat za národní poklad jen ty knihy, které už byly sepsány. Vedle nich by měly nalézt důstojné místo dokumenty a knihy současné, které zatím byly vytištěny a svým obsahem se vztahují k nedávné minulosti. Je pak zřejmé, že další volné místo je potřebné pro nové národní knihy vznikající z poctivé badatelské činnosti historiků.

Je však zapotřebí připomenout lidem zodpovídajícím za vznik nového národního symbolu, že než se začne s jeho realizací, je dobré zvážit ekonomickou stránku investice. O Ústavu paměti národa se uvažuje také s jistým časovým předstihem, zvláště v „dílnách“ senátorů. Proto vidím jako docela vhodnou příležitost skloubit dvě významné instituce pod jednu střechu. Obě totiž na prvním místě mají a budou mít v popisu práce připomínat současným i budoucím generacím minulost. Pozitivní i negativní.

Vyrovnávání se s neblahou minulostí je vždy těžké a zdlouhavé. Nicméně během na dlouhou trať bylo kdysi i narovnávání vztahů mezi katolíky a protestanty v pobělohorském období a dnes jsme ve světě známí tím, že právě tyto vztahy mezi různými konfesemi jsou u nás jedny z nejlepších. Příležitost začít se poctivě vyrovnávat je za dveřmi v postkomunistickém období již delší dobu a čeká až bude moci vstoupit do nových a důstojných prostor. Nenechme ji zbytečně čekat a pozvěme ji tentokrát s předstihem. Odměnou nám budou nejen kvalitativně zdokumentovány vztahy k minulosti, ale především k sobě samotným, nově osamostatněným.