Znám ten smutný příběh již přes půl století. Byla válka, když jsem jako chlapec procházel chodbami plnými kartotéčních skříní za otcem, kterého ze zrušeného „zamini“ přeložili do Národní a univerzitní knihovny. Šli jsme mezi dlouhými regály se spoustou knih, které se už nikam nevešly a ležely ve stozích kolem; nikdy předtím jsem tolik knih neviděl. Pak mi otec ještě ukázal kapli a velký barokní sál, kde podél stěn nebo na zemi mezi glóby a pod stoly se starožitnými hodinami opět byly knihy. Po válce, už jako gymnazista, jsem několikrát doprovázel matku, která si chodila pro polovinu platu otce, odvlečeného do Sovětského svazu. Přitom jsme vždycky šli navštívit jeho bývalé kolegy a znovu jsem míjel police přeplněné knihami, knihy byly v každém koutě, kam oko v šeru skladiště dohlédlo.

Už tenkrát barokní areál někdejší jezuitské koleje viditelně neodpovídal potřebám stále náročnějšího knihovnického provozu.

Ale uplynulo ještě skoro půl století, a teprve po roce 1990 se zdálo blýskat na lepší časy. Nejprve se začalo uvažovat alespoň o revitalizaci historického areálu Klementina, ale když za povodně v roce 2002 pronikla do sklepů voda, stalo se očividným, že soudobým požadavkům odpovídající fungování prestižní špičkové knihovny může být zajištěno jen v úplně novém sídle, postaveném speciálně pro její potřeby.

Úkol dopadl na nově jmenovaný profesionální management, na rozdíl od ředitelů z řad knihovníků nebo za komunistického režimu politických kádrů neovlivněný tradicemi a geniem loci nebo ideologickými úkoly, který konečně jednal. A zaštítěna prohlášeními a usneseními vlády, ministerstva kultury a pražské radnice byla vypsána mezinárodní soutěž na projekt nové budovy a před rokem počátkem března vyhlášen její vítěz.

Ale pak se zase všechno vrátilo do starých kolejí. Jak to u uměleckých soutěží bývá, začali protestovat neúspěšní konkurenti, byla vyvolána emotivní polemika o estetických hodnotách vítězného projektu, různé osobnosti dodaly sporu politický charakter, když to nestačilo, byli přizváni právníci, aby projekt buď zaštítili, nebo zakousli, a minulý týden po dvou letech vyčkávání, jak to dopadne, zasáhl jako deus ex machina ministr kultury. Nahradil příliš na pilu tlačící management běžným kulturním úředníkem a prohlásil, že soutěž bude buď zpětně zrušena, nebo možná vůbec neplatí.

Nevím, jak pan ministr dospěl k jistotě, že v soutěži angažovaná Mezinárodní unie architektů a vítězové sklapnou podpatky a půjdou si svou cestou. Stanoviska právníků se liší podle rovnice „dva právníci se rovnají třem právním názorům“, stanoviska úřadů se rozcházejí, usnesení exekutivy nejrůznějších stupňů mohou být brána jen jako legrace, politici si myjí ruce. Opravdu si ministr myslí, že jeho bouchnutí do stolu zabrání žalobám, rozsudkům a odvoláním mířícím k našim a posléze mezinárodním soudům? A že Česká republika neprohraje, přestože tahá za kratší konec provazu, protože přece jen toho příliš naslibovala?

Ministr dobře ví, že žádná soutěž nemůže být tak zabezpečena, aby nenarazila na stejné problémy, na konkurenční boj, kdy se využívají všechny cesty, jak zvrátit výsledek a získat kšeft a slávu pro sebe. Ví, že k vybudování nové knihovny je potřeba odvaha vzít na sebe odpovědnost a říci: Bude se stavět tak, jak doporučili ti nebo ti. Jenže právě této politické a odborné odvahy se ministrovi flagrantně nedostává a chová se jako fotbalista, který odkopne balon do žita a doufá, že ho budou dlouho hledat a zatím si dá bene. Kdeže totiž nějaká pravomocná rozhodnutí soudů ještě jsou, a až přijdou, ministr už možná nebude ministrem, a právě o tohle mu očividně jde.

Kam s knihami, ukládanými tak, jak jim vůbec nesvědčí, to ať si lámou hlavu jiní - když to vydrželo doteď, vydrží to jistě i dál, vzkazuje nám svým rozhodnutím ministr a dodává, že možná za osm nebo deset let by se mohlo začít stavět. To už totiž bude dávno v důchodu a nebude to na něm. A tak když mne dnes přivádí do naší největší knihovny badatelský zájem, vidím, že od mé první návštěvy před více než půlstoletím se nic nezměnilo.

Byl sice vybudován centrální depozitář, knihovníci mají na stolech počítače, některé katalogy jsou digitalizovány, speciální studovny byly nově zařízeny, byly zmodernizovány záchody a v barokním sále a Zrcadlové kapli se pořádají konference a koncerty. Ale většina knih se dále hromadí v labyrintu nevyhovujících starých temných skladišť po více než tři staletí různě přestavovaných z temných cel, chodeb a ambitů dávné jezuitské koleje, spousta knih dál zůstává nezařazených, a tudíž nedostupných čtenářům, o knihách zapomenutých v bednách a balících kdesi na půdách a v nejrůznějších zákoutích ani nemluvě.

A smutný příběh pokračuje.

LN, 16.9.2008

Autor je publicista