Stefan Zweig vydal v roce 1929 úžasnou – a v předtuše války a zběsilého antisemitismu vizionářsky otřesnou - novelu nazvanou Buchmendel. Luba a Rudolf Pellarovi ji přeložili do češtiny a pod názvem Knihomol vyšla v nakladatelství Československý spisovatel v roce 1957. Je to moc smutný příběh; dle mého mínění ale též mramorový pomník knihomolovi, který snad ještě úplně ze světa spolu se Stefanem Zweigem neodešel. A právě na tragického hrdinu jeho novely si vzpomenu vždycky v našem čase míru a jakžtakž kvetoucího podnikání cestou kolem takzvaného antikvariátu, jehož majitel vykupuje od nevědoucích stařenek za pár korun svázané ročníky Světozoru z konce 19. století (to už dneska, milá paní, nikdo nechce), pak je rozřeže, aby dokonalé obrazové reprodukce z tohoto starobylého časopisu nechal zapaspartovat a poté je prodával za nehorázné sumy. Což o to, obchod je obchod, snažím se uklidnit sám sebe, jenomže zas jeden svázaný ročník Světozoru přitom vzal za své. K hlubokému zármutku zbývajících knihomolů.

Všem dnům ale tím pádem nemusí být konec, utěšuji se, všechno, úplně všechno ještě nemusí být ztraceno. Vždyť i kdyby všichni v touze po mamonu propadli vandalství jak onen takzvaný antikvář, alespoň nějaký svázaný ročník Světozoru z roku 1896 tu přece zůstat musí! Od toho je jistě například Národní muzeum se svou obdivuhodnou knihovnou, nemluvě ani o Národní knihovně sídlící v pražském Klementinu; tam i tam určitě všechna stará periodika uchovávají a uchovávat budou, i kdyby mělo udeřit Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita.

Ano, uchovávají. A právě proto, že uchovávají, nemohou vám je půjčit. Ani do studovny. Také papír má totiž svou životnost a navíc, ne každý badatel je ohleduplný. A tak truchlivé seznamy novin a časopisů, jejichž jednotlivé ročníky už bohužel nemůžete vidět ani ve studovně, se časem děsivě prodlužují a prodlužují a prodlužují.

Už před lety začala Národní knihovna některé ročníky novin a časopisů přefotografovávat. Šlo to pomalu a každý svazek byl během té veledlouhé operace naprosto nepřístupný. Ale co horšího: objevili se odborníci pochybující o tom, že životnost oněch mikrofiší by mohla být delší než životnost papíru vyrobeného někdy na konci 19. století; znalci dokonce pravili, že by mohla být i výrazně kratší. Takže se dnes tyto svazky raději digitalizují. A opět není nikdo schopen odpřisáhnout, že kompaktní disk (CD), například s celými ročníky prvorepublikových Lidových novin, bude navždy odolný vůči jakési technické skleróze, tedy že za nějakých padesát let na něm zaručeně ještě vůbec něco bude.

Přes tuto skepsi (vždyť papírové originály snad přece přežijí!) se digitalizace starších a starých tisků jeví jako rozumné řešení. Navíc je možné takto vlastně konzervované stránky novin, časopisů i úředních věstníků dnes prostřednictvím internetu zpřístupnit široké veřejnosti, jak už se děje třeba v sousedním Rakousku (www.anno.onb.ac.at).

Najde náš stát peníze na potřebnou techniku a zaplacení štábu lidí, kteří se o digitalizaci nevlekoucí se na dlouhá léta postarají? Měl by. Vždyť: Littera scripta manet, co je psáno, zůstává. Takže si dovolím starého latiníka jen malinko aktualizovat: MĚLO BY ZŮSTAT! Neboť národ bez paměti … ale co bych povídal.

Zaslechl jsem také cosi o jakési iniciativě Evropské unie, o velkém projektu digitalizace archivních fondů všeobecně; nevíte někdo o tom?