Tradice loutkoherectví vznikla v Kutné Hoře na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století. Jednou z posledních připomínek byla výstava kutnohorských loutek, kterou zájemci mohli před několika roky vidět v Jezuitské koleji.

„Loutkoherecký soubor v dobách vrcholného ekonomického růstu města i těch pozdějších provozoval Sokol. Byla ta, svým způsobem, součást vzdělávací činnosti. Soubor založil a dlouhé roky vedl pan profesor Ladislav Znojemský,“ vzpomíná Miroslav Štrobl předseda ochotnického spolku J.K. Tyla. „Pan profesor se věnoval i „velkému“ divadlu, začínal ale s loutkami. Byl silnou osobností, která dokázala přilákat mezi loutkoherce i mladé zájemce. Do Kutné Hory dokázal přivést i legendárního profesora Josefa Skupu s Divadlem Spejbla a Hurvínka.„

Představení byla pravidelně v neděli, hrávaly se hlavně pohádky pro děti. Repertoár odpovídal zájmu diváků, dítě jde na stejnou pohádku klidně několikrát po sobě a vždy objeví něco nového. Loutkové divadlo sídlilo původně ve staré sokolovně. V padesátých létech Sokol zanikl ale herci pokračovali pod hlavičkou několika Závodních klubů.

„Kolem roku 1960 vznikla ještě loutkářská scéna v Tylově divadle. Byla na výborné technické úrovni. Třeba taková drobnost, jak byl zajištěn kontakt toho kdo, mluví s vodičem loutky. Pomocí zrcadla sledoval pohyb marionety a mohl okamžitě reagovat na všechny pohyby loutky. Dnes je v místech scény studio místní kabelové televize,“ vypráví znalec všeho co se týká divadelníků v Kutné Hoře Miroslav Štrobl.

Dnes je inventář loutkového divadla uschován v depozitáři. Jeho podstatná část je majetkem obnoveného Sokola, novější loutky patří divadlu. Depozitář ukrývá některé vzácné rarity.

„Třeba původní marionety od místního řezbáře Malíka nebo výprava od profesora Langera z Prahy. Zachovaly se i památky na provedení hry Karla Čapka Ze života hmyzu. To byla docela velká rarita. Živý herec ztvárnil postavu tuláka, všechny ostatní hrály loutky. V depozitáři jsou plakáty, pozvánky. Dějiny loutkoherectví v Hoře nebyly ale ještě dokonale zmapované. Nedávno se mi, víceméně náhodou, dostala do rukou spousta nových materiálů, scénářů a mnoha dalšího,“ říká předseda ochotníků.

Občas se hrálo i pro dospělé. Na scéně v Tylově divadle byla v sedmdesátých létech k vidění obdoba Srncova černého divadla. Loutky ve velikosti dospělých lidí herci vodili přímo na jevišti, stáli za nimi. Brzy však nastal úpadek dávné tradice. Známý festival Kutnohorské loutkářské je již nenávratnou minulostí, stejně jako pravidelná účast souboru na prestižní akci Čechova Olomouc.

„Definitivní úpadek přišel asi s rozvojem televize. Je pohodlnější sledovat pohádku na obrazovce, než se trmácet někam do divadla. Odliv diváků znamenal pochopitelně stárnutí souboru, a tím jeho pomalý, ale neodkladný konec. Dnes vidím perspektivy loutkového divadla jako beznadějné. Nikdo sice ještě nevypracoval seriozní psychologickou sondu o negativním ovlivnění diváka televizí, ale je jisté, má podíl na něčem, čemu říkáme zkrácené vnímání….Klip trvá několik vteřin a s tím souvisí neschopnost dítěte udržet delší dobu pozornost. Vezměte si, že v hlavním městě ještě před dvaceti roky existovaly tři profesionální loutkoherecké scény. Dnes tam působí již jen slavný Hurvínek (čile k světu se má rovněž Ŕíše loutek – pozn. red.). Třeba by ještě trochu pomohlo obnovení rytířských her nebo krátká vystoupení na poutích a podobných lidových akcích, ale moc tomu nevěřím,“ usmívá se trochu smutně Miroslav Štrobl.

Loutkové divadlo v Čechách je patrně minulostí. Ale kutnohorský depozitář ukrývá řadu pozoruhodných předmětů kulisy, loutky, písemné dokumenty… Třeba se časem objeví myšlenka vybudovat malou expozici věnovanou dřevěným umělcům.