„Krišna je všechno.“ George Harrison
Před padesáti lety se toho událo hodně: Richard Nixon se stal prezidentem USA, Willy Brandt kancléřem Německa a Gustáv Husák generálním tajemníkem ÚV KSČ. Více dnes zajímavé ale je, že právě vrcholil kulturní kvas blahoslavených let šedesátých a kulminovala i kariéra jejich nejpřednějších představitelů, skupiny Beatles – také oni tu měli své mezníky: v tom roce se oženili dva z nich (John už podruhé), pracovali na svém posledním řádném albu Abbey road, jež mělo vyjít na podzim, a – což není obecně příliš známo – vyvíjeli (někteří z nich) nemalé úsilí o konečné rozřešení svého světového názoru…
Ano, leckoho v této souvislosti napadne Maharishi - indický jogín je však zaujal už o rok dříve: ve svém meditačním centru pod Himalájemi je hostil několik týdnů. Vedle transcendentálního meditování věnovali se tam i hudbě a ta nakonec zůstala být jediným užitečným výsledkem tohoto pobytu, nepočítáme-li jako přínos trpkou zkušenost, že i svatý člověk je jen člověk; každopádně se s ním nerozešli v dobrém. U George a Johna však tímto zklamáním zájem o duchovní poznání neuhasl – právě před padesáti lety v tuto dobu si našli jiné svaté: hnutí Hare Krišna.
Skupinky dohola ostříhaných tanečníků v oranžových hábitech putovávaly za doprovodu svých bubínků a chřestítek už tenkrát velkými městy, zejména těmi americkými, a prozpěvovaly své mantry – v Londýně byla zatím trvale usazena jen skromná šestičlenná komunita sestávající ze tří párů, která tam ani neměla žádné svoje sídlo. Agilní krišnovci vycítili duchovní potenciál Beatles a snažili se k nim proniknout skrze Apple: jednou tam poslali jablkový koláč, jindy chodicí jablíčko na klíček potištěné mantrou Hare Krišna. Jeden z nich se tam – spolu s jinými dobrodružnými brachy – nejednou vetřel i osobně, v naději, že se stane zázrak. Ten se nakonec opravdu stal: jednou v lednu 1969 ho tam zahlédl George, přišel k němu a řekl: „Kde jsi byl? Snažil jsem se s vámi navázat styk již nejméně dva roky.“ Hovořili spolu asi hodinu a George nakonec pozval šťastného holohlavce na druhý den na oběd k sobě domů.
Tam se vyjevený krišnovec setkal nejen s hostitelem, ale kompletně s celou skupinou: i její ostatní členové mu položili několik zdvořilostních otázek, avšak nejvíc se o toto hnutí zajímal George: „Měl jsem Hare Krišna elpíčko se Šrílou Prabhupádou a oddanými, na kterém zpívali Hare Krišna mantru. (…) Zpíval jsem Hare Krišna mantru dlouho předtím, než jsem je potkal. (…) Přečetl jsem hodně knih a hledal jsem gurua. (…) Byli mnohem serióznější než jiné skupiny – například nepili ani kávu, čokoládu nebo čaj.“ Návštěva se stala počátkem dlouholetého přátelství.
Šťastný krišnovec o tom neváhal radostně informovat svého nejvyššího představitele - zmíněný Prabhupáda (1896-1977), respektovaný vůdce hnutí Hare Krišna, zprávu samozřejmě uvítal: „Z Tvého dopisu se dá usuzovat, že George Harrison se trochu zajímá o naše hnutí, a jestliže s ním Krišna bude opravdu spokojen, určitě se k nám přidá a pomůže rozšířit sankirtanové hnutí po celém světě. Beatles se stali středem pozornosti ve všech evropských zemích a také zde v Americe. George Harrisona přitahuje naše sankirtanové hnutí a ujme-li se organizování obrovské sankirtanové skupiny skládající se z Beatles a našich oddaných, určitě změníme tvář země, která je tyranizována manévry politiků.“ (Sankirtan = ono chození po ulicích s hlasitým zpěvem krišnovských manter – dle názoru oddaných to nejlepší, co lze pro tento vesmír dělat.)
Zatímco George pokračoval ve studiu krišnovské filosofie, jeho noví přátele už spřádali plány, jak s pomocí Beatles konečně rozšíří své bohulibé poselství do celého světa. Tomu měla napomoci i plánovaná Prabhupádova návštěva v Londýně – těšil se na setkání s Georgem: „Beatles mohou napsat písně, jež se stanou velice přitažlivé. Lidé takové písně potřebují a jsou-li předkládány prostřednictvím tak pěkného média, určitě uspějí.“
George si nicméně byl vědom, že k tomu by ostatní Beatles asi těžko donutil, a tak krišnovcům místo toho nabídl, aby s jeho pomocí nahráli album svých manter sami a on že se postará o jeho vydání: „Bude lepší, když peníze dostanete vy, než abychom je sebrali my.“ Následovalo společné zkoušení u George doma a za pár týdnů šli do studia Abbey road. Asi dvanáct oddaných tam natáčelo v oblacích z vonných tyčinek s Georgem, zatímco za mixážní pult se posadil Paul se svojí ženou Lindou. S konečnými nahrávkami byli všichni spokojeni – „bude to obrovské,“ liboval si George. Album Hare Krishna Mantra vyšlo pak na podzim a jak zdroj píše, „stala se písní číslo jedna v Západním Německu a v Československu.“ (sic!)
Mezitím se jejich londýnská komunita neustále rozrůstala, a tak vyvstala potřeba, aby zde mělo hnutí nějaké vlastní centrum (do té doby bydleli na různých místech odděleně). Namanula se možnost pronájmu budovy v centru města a Prabhupáda plán schválil. George přispěchal s ujištěním, že kdyby snad měli mít oddaní s financováním projektu problémy, společnost Apple splátky převezme. K žádnému stěhování však nakonec nedošlo, neboť městská rada pronájem podmínila pouze pro účely kanceláří a úřadů.
A tehdy přichází John Lennon: pořídil si zrovna obrovské panství Tittenhurst, šlechtické sídlo z XVIII. století (později, když se s Yoko přestěhovali do Ameriky, ho prodal Ringovi) a k rozsáhlým rekonstrukcím potřeboval hodně pracovních sil. Krišnovcům nabídl, že když mu pomůžou, mohou tam za to bydlet v domě pro služebnictvo, který byl vedle zámečku. Stalo se: na patnáct oddaných se ihned nastěhovalo a jeden byt nechali volný pro Prabhupádu, jehož příjezd do Anglie byl avizován na podzim. Také mu tam budovali modlitebnu. Dali se do práce s takovou vervou, že když pak posílali svému šéfovi, co dlel toho času v Německu, zvukový dopis a ptali se Johna, nechce-li mu něco vzkázat, ten se usmál a řekl, že by rád poznal jeho tajemství, které dělá jeho stoupence tak nadšenými.
V září 1969 onen slavnostní den nastal: Prabhupáda přiletěl do Londýna. Na letišti ho čekal Johnův bílý Rolls Royce. Když ho dovezli do Tittenhurstu, byl poněkud udiven, že ho tam vítají jen jeho oddaní krišnovci – George, John a Yoko za ním zašli až později. Rozproudil se hovor: Prabhupáda pochválil Johna za jeho mírové úsilí, ale dodal, že nejdříve je třeba znát postup: „Pouze ti, kdo znají Nejvyššího Pána jako majitele všeho, mohou najít mír.“ Pak pokračoval: „Kršna říká v Bhagavadgítě: cokoli koná velký člověk, konají i ostatní lidé. Celý svět následuje vzor, který svým příkladem stanoví. Tisíce mladých lidí vás následují. Mají vás rádi. Když jim tedy dáte něco duchovního, celý svět se změní.“
Jelikož na to hostitelé moc nereagovali, rovnou se jich zeptal, jakou filosofií se zabývají. „Jakou filosofií se zabýváme?“ zeptal se John své ženy. „Žádnou,“ odvětila, „jenom žijeme.“ George řekl, že on dělá meditace. „My musíme prosívat, abychom viděli, kdo má nejlepší filosofii,“ dodal John. Prabhupáda se rozhovořil o tom, proč je nejlepší filosofie ta jeho. John se pak omluvil, že musí ještě něco udělat, a odešel.
V listopadu 1969 se Američanům podruhé povedlo přistát na Měsíci. Událost měla široký mediální ohlas, který dolehl až do Tittenhurstu, a poskytla Prabhupádovi příležitost se k věci vyjádřit: „Lety na Měsíc jsou pouze podvod, neboť se tam nikdy nemůžou dostat. Měsíc je sídlem polobohů, kteří jsou na mnohem vyšší úrovni než tito ožralové a zabíječi krav, jež se tam snaží usídlit. Nemyslete si, že takový způsob cesty je možný – něco jako když jsem odjel z Indie do Ameriky. Na Měsíc se člověk nedostane tak snadno. Není to možné.“ Když si jeden z jeho oddaných dovolil argumentovat televizními záběry, Prabhupáda odvětil „toto není Měsíc“ a dotyčný komunitu raději následně opustil. Prabhupádovi to bylo líto: „Je mi jasné, že to nemusel přijímat, protože jsem to řekl já, ale jak mohl pochybovat o tvrzení védských písem?“
Soužití mezi Lennonovými a krišnovci v Tittenhurstu bylo přátelské. John se střežil, aby jim na něco kývnul, ale měl je rád. Jeden z nich vzpomíná: „Pracoval jsem v kuchyni a John seděl za klavírem. V kuchyni měl obrovský klavír a hrál Hare Krišna. Ten člověk byl vlastně velký hudebník. Hrál Hare Krišna mantru v jakémkoli hudebním stylu, jaký si dovedete představit – bluegrass, klasickou muziku nebo rock´n´roll, cokoli. Jednoduše přecházel z jednoho hudebního žánru na druhý a vždy zpíval Hare Krišna. Bylo to pro něho tak přirozené a bylo vidět, že je hudební génius. Když takhle nadšeně hrál na klavír, jeho žena, Yoko Ono, se objevila v čemsi, co připomínalo noční košili, a sklíčeně mu sdělila: Prosím tě, Johne, strašně mě bolí hlava. Nemohl bys toho nechat a nešel se mnou nahoru?“
Nejvíc nakloněn zůstával být krišnovcům George: „Prabhupáda vypadal tak, jak jsem si ho představoval. Před setkáním s ním jsem měl smíšené pocity strachu a obdivu. Ale potom, když jsem ho poznal, cítil jsem, že je spíše jako přítel, což se mi velice líbilo.“ A jeho světový názor byl teď jasný: „Krišna je všechno. Tento svět je Jeho hmotná energie – Jeho Vesmírná Podoba.“
I Prabhupáda měl George rád – měl k tomu však i své důvody: „Jestliže tento chlapec bude spolupracovat s naším hnutím, bude to velice nápomocné; je koneckonců velice bohatý. V duchovním životě musíme zacházet opatrně s těmito lidmi. Někdy se s nimi ale musíme stýkat vzhledem ke kazatelské činnosti; jinak Šrí Maháprabhu přísně zakázal, aby se takoví lidé sdružovali s lidmi vědomými si Kršny. Ale od Rúpy Gósvámího se můžeme poučit, že k šíření sankírtanového hnutí máme přijmout jakoukoli vhodnou příležitost.“
Idyla v Tittenhurstu neměla však mít dlouhého trvání. John sice jednou v dobrém rozmaru přislíbil krišnovcům trvalý pobyt a dokonce prý řekl, že se s nimi bude dělit o všechno, co má, ale Yoko byla jiného názoru – na svaté muže si stěžovala a oni si stěžovali na ni. Johnovi nakonec nezbylo než je vypoklonkovat. Tím jeho koketování s hnutím Hare Krišna skončilo a propříště měl svá bohulibá úsilí zaměřovat už jen na boj za mír. Věnoval se tomu několik let, ale brzy asi zjistil, že i to je marné, protože už v filmu Imagine říká fanouškovi, že ho zajímá už jen Yoko a to, jak se sám ráno vy…l. Co se víry v Boha týká, zůstal být agnostikem.
Ne tak George: jeho náboženský zápal intenzivně trval několik let a úplně ho neopustil nikdy. S hnutím byl v neustálém styku, finančně je podporoval a roku 1972 jim dokonce věnoval venkovské sídlo. Zélotickými písněmi hojně doplnil několik svých příštích alb a ke skandování svatého jména (jakož i k poslechu jeho sitarových přátel) nutil také návštěvníky svých koncertů, byť oni raději chtěli slyšet hudbu, nejlépe tu z časů Beatles. V roce 1974 řekl: „Jsem jenom sluhou sluhy sluhy sluhy sluhy Krišny. Tak se cítím. Nikdy v životě jsem nebyl tak pokorný a necítil jsem se tak výborně.“
Jak tomu tak ale u duchovně prozřevších bývá, během let si úskalí duchovního života v materiálním světě trpce uvědomoval. Kdosi o něm řekl, že srdce mu ztvrdlo kokainem. Když se ho po letech jakýsi starý známý oddaný pokoušel oslovit, odbyl ho s tím, že přece nejsou žádní manželé. Roku 1988 řekl: „Ztratil jsem kontakt s Krišnou, když Prabhupáda zemřel, asi tak před deseti lety. Znám jednoho nebo dva z nich, ale už se s nimi nestýkám. Pořád k nim patřím, ale je to spíš něco, co dělá člověk niterně.“
V roce 2001 zemřel George na rakovinu plic. Jeho popel byl vhozen do řeky Gangy ve svatém městě Váránasí, kde také věnoval milion dolarů na výstavbu chrámu. S hnutím Hare Krišna, ke kterému se takto celý život hlásil, se v závěti rozloučil darem ve výši 20 milionů dolarů.
Pramen: Satsvarúpa Dása Goswami – Prabhupáda, život čistého oddaného