Čtrnáct dní jsem byl na dovolené v cizině, a jak jsem předpokládal, nestalo se za tu dobu nic, co by stálo za řeč. Po návratu mě do očí uhodilo jediné: obrovské plakáty, po česku billboardy. Na červeném podkladu jsou vymalováni pánové, někdy čtyři, jindy jenom jeden. Nad nimi je slogan, například PRACHY PATŘÍ NÁM. Víc jsem nestačil postřehnout. Na billboardu byly i jiné texty, jenže ty jsem nestačil přečíst.

První reakce byla motoristická. Plakát je to sugestivní a zřetelně se domáhá mé pozornosti. Jestli tedy je nějaký příklad škodlivého billboardu, pak je to tahle kampaň. Přiznám se totiž, že jsem na billboardy čím dál víc alergický. Nikde v cizině jsem podél silnic neviděl ani zdaleka tolik billboardů jako u nás. Zkuste je u dálnice najít, ve Francii, v Itálii, v Německu. Občas nějaký plakát s dopravní tematikou nebo upozornění na nějakou kulturní pamětihodnost, na významný zámek, hrad a tak podobně.

Asi na pátý pokus jsem za jízdy rozluštil další část textu. Bylo tam jméno Jiřího Ornesta. Jeho tatínek kamarádil s mými rodiči, moje zvědavost rostla. Došlo mi, že se ty plakáty týkají hádanice kolem divadelních grantů. Pak jsem mezi tvářemi na čtyřpánovém billboardu rozeznal ne moc povedený portrét Jiřího Suchého. Poslední dějství se odehrálo včera. Jel jsem autem s dcerou mé přítelkyně Ljuby Krbové po silnici od Písnice k Břežanům a už z dálky jsem spatřil plakát s Ornestem. Poprosil jsem tuto dvacetiletou dámu s dobrýma očima, aby mi přečetla, co je na plakátě napsáno, až pojedeme kolem. Pokus se nepodařil. Že prý jedu moc rychle. Zastavil jsem tedy, a protože nic nejelo, couvnul jsem až k plakátu. „Nepřečtu to ani teď,“ krčila Anna Marie rameny.

Angažoval jsem se ve věci příliš hluboce, abych to vzdal. Zajel jsem tedy k benzinové pumpě, auto odstavil na parkovišti, vlezl zezadu na konstrukci billboardu a z bezprostřední blízkosti jsem si konečně mohl přečíst, co je na něm napsáno.

Byl tam údajný Ornestův citát z nějakého jeho vyjádření v rozhlase, že kultura a umění je to, co dělá on a jeho kamarádi. A otázka zněla, jestli to tak chcete. Vy, kteří jste po žebříčku vylezli až k billboardu.

Přiznám se, že mi je to jedno. Někdo tu kulturu dělat musí, a kdo ji dělá, myslí si, že ji dělá nejlíp, protože kdyby si to nemyslel, nedělal by to. Mám to štěstí, že ke své práci nepotřebuju žádné mimořádné peníze, píšu svoje knížky a povídky jaksi ve volném čase bokem vedle běžného zaměstnání. Divadlo se takhle dělat nedá. Já neživím osvětlovače a zvukaře a kulisáky. I tenhle článek klepu třemi prsty za pomoci našeho pejska. Což není žádná zásluha, je to prostý fakt.

Kdo tedy má dostávat granty? Kdo bude dělat nezávislé umění za státní peníze?

Teď už vím, kdo ty peníze nemá dostávat, přinejmenším podle názoru Iniciativy za Prahu spravedlivou, která billboardy nechala vylepit. Kdo ale je má dostávat, aby Praha byla spravedlivá? To jsem neobjevil na billboardu, který jsem z půlmetrové vzdálenosti zkoumal. Třeba je to na jiných billboardech, které nedokážu přečíst. Ať je ale prozkoumá někdo jiný, já zůstanu u toho jednoho pokusu.

Pravda, podíval jsem se i na webovou stránku iniciativy. Ale tam jsem objevil jen náznak nápadu, že by se dotace měly zrušit ve prospěch zdravotnictví a rozšiřování parků. Že by v pozadí stála farmaceutická a lesoparková lobby?

Ale fuj, jsem to ale podezíravý zkažený padouch, který nevěří, že je někdo veden čistým ideálem!

LN, 14.7.2008