Kunderova Kniha smíchu a zapomnění se původně měla jmenovat Román o smíchu a zapomnění, ale protože vznikly obavy, že by se o této polyfonní skladbě vedly zbytečné řeči o žánru, autor ji dal neutrálnější název. A udělal jistě dobře, protože podstatné v tomto díle jsou existenciální a meditativní otázky, které klade. Mnohem důležitější je vždy u Kundery nasměrování otázek kolem interpretace světa, než dějová a tematická jednota.

Hlavní postava Tamina se v sedmi oddílech knihy objevuje jen dvakrát, odešla ze své země s manželem, kterého přátelé zradili, a celou bytostí touží nezradit svoji lásku k němu, v důsledku tedy sama sebe, protože nic jiného po jeho smrti v cizí zemi nemá, i touha po erotice v ní vyhasla. A rovněž v úvodním kapitole jde o zásadní otázku, kterou se - byť nepřímo - Milan Kundera již zabýval i v Praze - když odmítl vstoupit aktivně do disentu a ozdobit svůj život slávou represí a vězení: chtěl se věnovat literatuře a ne politice, záleželo mu víc na slově, a proto odmítl obětovat svůj život Osudu jako obrazu, který se vždy nakonec promění v kýč. Zatímco otázky, které si klade literatura, mají v jeho pojetí existence naději, že zůstanou platné. Milan Kundera se rozhodl zůstat věrný svému vesmíru, i když věděl, že je to velmi riskantní podnikání, protože, cituji: Existence jiného vesmíru každého spisovatele ohrožuje v samé podstatě a těch vesmírů má literatura hodně. Hovoří se o universu Balzacově, universu Čechovově, universu Kafkově atd. A dnes víme, že se mu podařilo skutečně vytvořit konkurenční Kunderův vesmír, který nám připomíná, že nejdůležitější není minout nekonečno hvězd, ale starat se o konečno tatínka, protože na jeho zkušenosti je možné stavět dál i svá slova.

Tak to je i s Milanem Kunderou, který staví své romány-opusy na tom, co mu řekl jeho otec, hudební vědec, o Beethovenovi, když se poslední léta zabýval formou jeho variací, o kterých si řada lidí myslí, že jsou pouhou exhibicí hudební techniky, ale u Beethovena to neplatí: On z ní učinil jednu z nejzávažnějších forem, do níž uložil své nejkrásnější meditace. Kundera píše: „Tatínek chtěl vědět, jak tomu máme rozumět. Proč právě variace? Jaký za tím vězí smysl?“ A to je přeci přesně to, co činí i Milan Kundera ve svých deseti románových opusech. První román Žert napsal v roce 1967 a nepočítáme-li povídkový cyklus Směšné lásky, pak desátý, poslední opus Oslavu bezvýznamnosti vydal v roce 2013. Kniha smíchu a zapomnění, která právě vyšla v jeho rodném Brně v nakladatelství Atlantis, končí vydávání česky psaných románů. První verzi této knihy ještě napsal v Praze v roce 1975, těsně před odjezdem do Francie, kde ji dopsal v Rennnes v roce 1978. Poprvé vyšla francouzsky v roce 1979 a česky v Kanadě v roce 1981 v nakladatelství manželů Škvoreckých Sixty-Eight Publishers. Hned v úvodu této knihy najdeme větu: „Boj člověka proti moci je boj paměti proti zapomnění.“ Na ni bychom právě v těchto dnech neměli zapomenout.

(Psáno pro ČRo Plus)