Krásná literatura, tato nemizející paměť lidského rodu a šlechtitelka estetického a etického v jedinci i v generacích, prošla a prochází údobím, které je tu historicky poprvé: konec světového socialistického experimentu politicko-ekonomického a obnova - v planetárním měřítku bytnějící převaha - parlamentní demokracie a mechanismů tržního hospodářství. V něm ovšem i literatura sama je zbožím, pravdaže zbožím v českém kulturním prostředí ústy svých tvůrců leckdy se ještě domáhajícím výlučnostní výbavy. Ale to jen díky lichému, respektive nedostávajícímu se komplexnímu zhodnocení reálií soudobého světa člověka. Říkáme-li člověka, jde nám o inteligentní zoologický druh, který dospěl do takové etapy evolučního vývoje, v níž je schopen biologický život nejen zplodit, jak mu dáno přírodou, ale také stvořit, jak dosud dokázal jen jeho Bůh. A který dokáže inteligentní fenomény souběžně se prosazující s inteligencí biologického původu vyrobit technologickou cestou. Na takovou výrobu můžeme nahlížet jako na novodobý příběh o stvoření.

Jsme obklopeni a vybaveni elektrotechnikou a elektronikou. Pracují pro nás, pracují za nás, pracují s námi. Baví nás, objevují kosmické světy, společně tvoříme a vstupujeme do virtuálních světů, dříve víceméně pasivně vnímaných - četbou literatury. PC, hardware a software nás uvádí do nového životního prostoru, kyberprostoru, v němž žít je samozřejmostí civilizovaných lidských individuí dvacátého prvního století. Literární příběh ztrácí účinek a společenskou váhu, protože je pouze fabulovaný a fabulovaný příběh se přežívá, nahrazován příběhem interaktivním. Za dveřmi je slovesný tvůrce spolupracující na interaktivním příběhu v kyberprostoru. Je to autor nových tvůrčích schopností.

Literární autoři jsou na počátku dvacátého prvního století frustrováni společenským nezájmem o literaturu, jíž ovšem přiznat přívlastek krásná je začasto značně problematické. Desítky a stovky pokušitelů literární Múzy usilují oslovit namnoze náhodného čtenáře spoléháním se na účinek hrubosti a vulgarismů. Namísto pozitivního estetického prožitku výsledkem je pocit ošklivosti s faktickým odmítnutím literatury tak zvaně umělecké.

Virovým onemocněním literárního pokusnictví především nastupující a střední generace literárních autorů je neosobitost. Výrazová šeď brání rozpoznat konkrétního (osobitého) autora už po několika odstavcích či strofách. Literární i „literární“ výplody jsou si často podobné jako vejce vejci a co mají nejvíc společné, je ona hrubost, ona vulgarita pokoušející se zamaskovat chudobu: chudobu najmě jazykovou, chudobu výrazovou, stylizační tím spíš.

Přesto můžeme mít dojem, že jsme národem prozaiků a básníků přímo přespočetných. V nejmenovaném městě na západě Čech působí klub čítající na sto padesát členů a označením „básník“, „prozaik“, „esejista“ v něm plýtvají nebetyčně, třebaže ve skutečnosti jde o zájmový kroužek narcisů s větší či menší poruchou sebehodnocení a třebaže jen jednotlivci dokáží vyprodukovat báseň namísto plakátu.

S tématy z Témat, pokusili jsme se naznačit, se český adept literárního řemesla, ale také literární tvůrce bohaté bibliografie míjí ve vzdálenosti bezpečné až uctivě. Mimoliterární svět oplácí zcela přiměřeně. Zda - kvalitativně změněn - očekává pravdivý obraz o sobě ještě a právě od literatury, to je otázkou do diskuze.