Je potěšitelné, že se otázkou Quo vadis, Obec spisovatelů, začínají v poslední době zabývat i různé literární hlavy pomazané. Když jsem byl 22. dubna pozván společně s Františkou Vrbenskou redakcí časopisu A2 k panelové diskusi na toto téma, navštívil jsem v předvečer přítele Pavla Weigela. Tento překladatel polonista by byl jistě povolanějším a zasvěcenějším účastníkem diskuse. Bude totiž nepochybně zapsán zlatým písmem do historie Obce spisovatelů jako její nedávný zachránce. Společně s Tomášem Magnuskem se ujali resuscitace této organizace v okamžiku téměř neodvratné smrti. Dokázali sice nemožné, ale jak z panelové diskuse vyplynulo, ještě není zcela vyhráno.

Pavel Weigel oživil Obec spisovatelů, v zápětí se však na prahu smrti ocitl sám. K chybějícímu žaludku mu nedávno odstranili ledvinu a moc fungujících orgánů mu už nezbylo. Na první pohled mi bylo jasné, že ve svém zuboženém stavu se chystané panelové diskuse nezúčastní.

Se zavedenou výživnou sondou v nose ochladil můj původní entuziasmus. Bláhově jsem se domníval, že žádný rozumný člověk, natož spisovatel, básník nebo literární vědec nemůže pochybovat o užitečnosti zachování organizace, která psala v minulosti politické dějiny této země. Organizace, jejímž předsedou byl kdysi jediný český nositel Nobelovy ceny za literaturu, jejímiž členy byli spisovatelé patřící k tomu nejlepšímu, co česká literatura kdy stvořila a vydala. Zachování značky a tradice bylo přece odjakživa dávnou snahou nejen různých lidských uskupení, států a církví, ale i průmyslových podniků a zájmových společenství.

Proto jsem zprvu nevěřil Weigelově pesimistické vizi. "Oni se tě budou snažit znectít a Obec spisovatelů potopit," pravil tento světaznalý muž. Přisuzoval jsem to jeho pooperačnímu psychickému rozladění. Vždyť tam bude s námi přece diskutovat renomovaný literární vědec. A taky literát a básník. Jaký by měli zájem na likvidaci spisovatelské organizace, které sice nejsou členy, ale která jim není nepřátelská a naopak je pro ně otevřená a vstřícná.

Záhy jsem měl být přesvědčen o tom, že dojde k naplnění chmurných Weigelových prognóz. Už v zahajovacím projevu moderujícího redaktora zaznělo cosi o "táborech na opačných stranách barikády". Proboha, jakou barikádu tady chtějí stavět? Jak je vidět, i já mohu být ve svých čtyřiasedmdesáti docela naivní. Jsem totiž celoživotně zvyklý na diskuse v medicíně. Tam se často vyskytnou různé osobní i odborné rozpory, převládá však jednotná vůle k zachování života. Místo toho tady diskutující pánové měli už vlastně předem jasno. Pro Obec spisovatelů měli připravenu nikoliv euthanázii, ale rovnou popravu.

Ve starém latinském gymnaziálním sešitě jsem měl kdysi Horatiův citát: "Aut prodesse volunt aut delectare poetae." Básníci chtějí buď prospět, nebo pobavit. Chyba lávky! Teprve 22. dubna 2014 jsem poznal, že básníci někdy chtějí také zničit, znectít a urazit. Proč to asi dělají? Zpočátku mi to nebylo jasné, teprve s pokračující diskusí vyšla pravda najevo. Je to klasický Ezopův příběh o lišce a hroznech. Ti nasupení poetové nebyli totiž asi před deseti lety zvoleni do Rady spisovatelské organizace. Nebyla prý také přijata jejich vize úsporného programu. Jeho přesný charakter sice už dnes nedovedou přesněji definovat, ale kdyby zůstali ve vedení, bylo by všechno v nejlepším pořádku. Zlaté oči... Je zajímavé, že takový pocit ublížení přežije deset let. Obec spisovatelů pro ně představuje kyselé hrozny.

A tak je upevňováno rozhodnutí škodit. "A vy se snad považujete za spisovatele?" zeptal se mne tento ublíženec. Takový pohrdavý pohled jsem nezažil od doby, kdy se mi nepodařilo v tělocviku přeskočit kozu nebo když jsem při zkoušce z ušního lékařství nevěděl co je to tinitus. Ten pohled taky pravil: "No, to už to musí být s Obcí spisovatelů hodně špatné, když přijímá do svých řad takové nuly!"

Marná sláva, pryč jsou doby tučných dotací od státu. V nenávratnu je restituovaný zámek v Dobříši. Utraceny jsou peníze utržené prodejem vily v Karlových Varech. Zbyla jenom ta slavná značka jako slupka, jako prázdná skořápka. Opravdu zasluhuje pohřeb? Spíš si zaslouží udržování a pozvolnou rekonvalescenci. Změnily se však podmínky a způsob získávání prostředků. Uražení ješitové, kteří kdysi nebyli zvoleni, nám v tom asi nepomohou.

A diskusní příspěvek renomované spisovatelky Petry Hůlové se nesl podobným tónem. O tom, že nemá špetku smyslu pro humor, svědčí nejen její poslední interview v Literárních novinách, ale také nepochopení životopisu básníka Pavla Marhoula na www.obecspisovatelu.cz. Píše tam o sobě, že je milovníkem vína a jedné ženy. To je podle Hůlové pro básníka velice chabá kvalifikace. Mělo by snad být těch žen přece jenom o trochu víc? Přiznejme mu tedy aspoň, že vydal řadu velice dobrých básnických sbírek a zorganizoval ve své obci Čísovice poetický domek, jakousi "malou Dobříš". Pouhých 12 km od Dobříše skutečné.

Bohumil Hrabal kdysi napsal, že "jedna ženská celej život by četla v posteli romány a druhá zas dělá to, vo čem ty romány píšou". Snad by se slušelo ještě přidat, že třetí zase sama ty romány vytváří. Ale hned další věta praví, že "ty chytrý umírají a ty pitomý se zas narodějí, že jeden pucuje hajzly a druhej je doktorem". Ať tedy každý dělá, co umí. Pro spisovatelství se však nevydává žádný výuční list. Stejně jako neherec, který se někdy ve filmu vyrovná i školenému herci, nenechám si ani já své členství v Obci spisovatelů uraženými profesionály znechutit. Pevně doufám, že to spisovatelská organizace i kolega Pavel Weigel nakonec přežijí.

Autor je místopředseda Obce spisovatelů