28.3.2024 | Svátek má Soňa


KULTURA: K čemu vlastně slouží muzea?

14.2.2019

Zamyšlení nad osudem sbírek (nejen) Františka Talpy

V obecném povědomí je představa, že jedním ze smyslu existence institucí, jako jsou muzea, je trvale uchování určitých věcí. I když asi ne „navěky“, přece jen po dobu přesahující nejen jeden lidský život, ale i několik generací. Dalo by se dokonce říci, že jde o úkol hlavní. Podle definice Mezinárodní muzejní rady je muzeum stálou nevýdělečnou institucí ve službách společnosti a jejího rozvoje, otevřenou veřejnosti, která získává, uchovává, zkoumá, zprostředkuje a vystavuje hmotné doklady o člověku a jeho prostředí za účelem studia, vzdělání, výchovy a potěšení. Bohužel skutečnost může být zcela odlišná.

Z médií je znám případ rozkrádání exponátů v muzeu v Litoměřicích, kde zaměstnanci odcizili deset tisíc exponátů. Husitský kancionál se tak přes několik prodejů z České republiky dostal do Německa a nakonec se ocitl v Rakouské národní knihovně. Dokonce při rekonstrukci Národního muzea vyšly najevo různé čachry s muzejními exponáty. Např. ve sbírce drahých kamenů, považované za jednu z nejcennějších, se má nacházet unikátní kašmírský safír o váze 19 karátů, jehož cena byla odhadnuta na desítky milionů korun. Už tam ale není. Někdo jej vyměnil za syntetický safír v hodnotě několika stokorun. Místo pětikarátového diamantu je ve sbírce bezcenné broušené sklo. A nejde jen o tyto případy, zmizelo toho docela dost. Nikdo neví, jak se to mohlo stát. Prý pravděpodobně před rokem 1990, ale možná již v 60. nebo 70. letech minulého století. Prostředí, ve kterém jsou uchovávány cenné předměty a kde vládnou podobné nepořádky, je pro podobná „záhadná“ zmizení ideální. Lhůty, v nichž probíhají inventury a kontroly sbírek (pokud se vůbec něco kontroluje), jsou takové, že se na miliónové škody přijde, až když je vše dávno promlčené. Takové prostředí může snadno uvést v pokušení i poctivce.

Když se po něčem v muzejních depozitářích pátrá, často se hledané exponáty nenajdou. Jeden můj známý, který je archeologem, mi o tom vyprávěl. Vydal se do muzea, v němž měly být uloženy sběry již nežijícího neprofesionálního archeologa. Chtěl je porovnat se současnými nálezy ze stejného místa. Podle evidence tam tyto nálezy měly být, ve skutečnosti tam ale nebylo nic. Prý situace u nás nijak neobvyklá. Mám s tím také zkušenost. Pouze jednou jsem se obrátil na muzeum, abych se podíval na uložené exponáty. Chce to ale vysvětlení.

František Talpa

Na informačním portále města Příbor je mezi osobnostmi města jako jsou Sigmund Freud a Mořic Remeš (o něm psal Neviditelný pes 3. 7. 2017 – OSOBNOST: Mauric Remeš) uveden František Talpa. Narodil se 4. 12. 1867 v Příboře, kde vystudoval německé gymnázium a pak učitelský ústav. Byl odborným učitelem na měšťanské škole. V první světové válce po výcviku v Těšíně a Krakově byl poručíkem v rakouském vojsku. Po vzniku Československa sloužil v republikánské národní obraně. Aktivně se účastnil spolkového života. Redigoval regionální vlastivědný časopis. Po válce byl krátce zástupcem ředitele měšťanské školy v Kopřivnici. Od roku 1922 působil jako ředitel měšťanské školy v Místku. Do penze odešel v roce 1928. Zabýval se botanikou, geologií a archeologií. Publikoval v odborných časopisech, zejména ve Sborníku Přírodovědecké společnosti v Moravské Ostravě. Věnoval se také malbě. Své sbírky daroval (jak uvedeno na informačním portále města Příbor) Vysoké škole báňské a muzeím v Příboře a v Místku. Tyto informace pocházejí z internetových stránek města Příbor, ale také ze soukromého archivu rodiny Františka Talpy, do něhož jsem měl možnost nahlédnout. Zajímalo mne, jak to dnes vypadá se sbírkami věnovanými muzeím.

Podle vyjádření Geologického pavilonu prof. Pošepného, VŠB – Technická univerzita Ostrava, nejsou ve sbírkách vedeny žádné předměty od Františka Talpy. Z Muzea v Příboře odpověděli, že od Františka Talpy mají různé předměty, avšak žádné ve sbírkách archeologických a geologických. Stejná odpověď přišla z Muzea Novojičínska. Rovněž Muzeum Beskyd ve Frýdku-Místku nemá nic z Talpových archeologických nálezů či jeho geologických sbírek. Dalo se předpokládat, že vzhledem ke svému poslednímu působišti by stěžejní část Talpových sbírek mohla být ve Frýdku-Místku. Avšak ani dlouhá mailová korespondence a osobní návštěva v muzeu nevedly k objevení sebemenší stopy. Prý je vyloučeno, že by tam cokoli od Františka Talpy (dokonce ani to jméno nikdo neznal) v depozitářích měli. Dochovaly se však doklady v rodině Františka Talpy.

František Talpa - Na tržišti, olej, 1920

Podle dokumentu vyhotoveného ředitelem Lašského muzea ve Frýdku (dnes Muzeum Beskyd) Jožou Vochalou byly Talpovy archeologické sbírky odvezeny do muzea v květnu roku 1953. V následujícím měsíci dne 5. 6. 1953 František Talpa zemřel.

Město se se svým čestným občanem (stal se jím 4. 12. 1947) rozloučilo dne 8. června 1953 na náměstí v Místku, kde za Lašské muzeum pronesl nad rakví projev ředitel muzea Joža Vochala. Jeho projev se dochoval a lze z něj citovat:

„…věda není jen vynálezem učenců, i lidé s menším školním vzděláním se mohou na ní podíleti, jestliže ovšem vynikají duševní bystrostí a jestliže si v praxi života osvojili dostatečné duševní fondy. A mezi takové schopné tvůrčí osobnosti, které se propracovaly na výši vědeckého pracovníka, náležel i náš ředitel místecké měšťanské školy František Talpa, kterého nejen naše Lašské muzeum, ale i odborné kruhy archeologie československé považovaly za vědeckého pracovníka. Okolo Lašského muzea, jako kolem každého muzea, shromáždil se zástup vlastivědných pracovníků, z nichž řediteli Františku Talpovi v rámci výzkumu přírody připadly úkoly z oboru pravěké archeologie. Stýkal se s archeologickými odborníky a osvojil si během let mnoho vědomostí a zkušeností, na základě nichž podnikal po celou řadu let průzkum přírody celého našeho Místecka, Frýdecka a Příborska. Výsledkem jeho dlouholetého vědeckého průzkumu bylo zjištění, že náš kraj v povodí řeky Ostravice, Olešné a Lubiny není mladého, nýbrž velmi starého lidského osídlení, že tu na mírných vyvýšeninách u Staříče, nad Sviadnovem a Místkem, nad Hodoňovicemi a Palkovicemi žil člověk před mnoha tisíci léty. Byly to objevy vědeckého rázu, které byly prověřeny povolanými odborníky, jež jeho údaje prohlásili za správné a doložené. Výsledky svých dlouholetých studií i zpracoval, širší veřejnosti je představil na dvou výstavách v Místku v roce 1946 a 1947 a nyní je daroval do místeckého oddělení Lašského muzea, kam jsme je před měsícem odvezli. Právě před měsícem nám je pomáhal balit, stěhovat a ještě vysvětloval a poučoval, když se se svými sbírkami loučil. Děkuji panu řediteli Talpovi i jménem Lašského muzea i jménem sboru vlastivědných pracovníků za jeho velkou životní práci, kterou vykonal pro lepší poznání naší užší vlasti a slibuji zde, že jeho odkaz budeme opatrovati pro generace příští. Čest jeho památce!“

Dalo by se očekávat, že tak cenná sbírka, jak ji popisuje tehdejší ředitel muzea, bude mít trvalou expozici v jednom z četných sálů muzea, že neskončí v bednách, v nichž byla do muzea přivezena. A pokud zůstane v depozitáři, že o ni bude náležitě postaráno. Kde je muzejní evidence, do které byla v roce 1953 zapsána? A co se stalo s darovanou sbírkou? Bez nadsázky lze říct, že v Muzeu Beskyd nebude moc sbírek, které by byly hodnotnější než Talpova archeologická sbírka, která mohla být chloubou muzea. To by ale česká muzea nesměla být něčím na způsob „černých děr“, v nichž vše cenné časem nenávratně mizí.

Foto: archiv p. Ing. Ivana Talpy, CSc.