Jeho kauza má více aspektů, ty odborné, myšleno umělecké, přenechme odborníkům. Však už se mnozí vyjádřili. Nejen tuzemští. Podpora ze zahraničí o mnohém vypovídá. Nejde ale jen o uměleckou stránku věci.
Jiří Fajt v rozhovoru pro server Echo24 poukázal na problém, který se týká drtivé většiny z nás. Vážím si ho za odvahu ocenit vlastní schopnosti. Oprávněnou odvahu: je špičkovým odborníkem v dané oblasti – a není důvodu, proč by měl za to, co umí, pobírat almužnu.
Uvedu příklad, za který mě mnozí odsoudí jako barbara. Budiž, nemohu jinak.
Přesuňme se z Národní galerie do nějakého průmyslového podniku – mezi zaměstnance. Ti mají nějaké zařazení, za které jsou placeni. Stane se, že firma potřebuje realizovat nějakou tzv. vícepráci; něco, co přímo nespadá do pracovních povinností zaměstnanců, ale oni to po odborné stránce zvládnou. Kdy? V osobním volnu, tedy v rámci přesčasu. Zadarmo? Nikoli. Pokud se zaměstnanci nedohodnou na náhradním volnu, je v souladu se zdravým rozumem i stanovenými pravidly, že za přesčas dostanou zaplaceno. Z firemních peněz, jak jinak. Bylo by absurdní vyčítat jim hamižnost: že za práci navíc požadují peníze a „okrádají“ tak svého zaměstnavatele.
V principu totéž, ale s přihlédnutím ke specifikům platným v uměleckém světě, platí pro onu autorskou smlouvu Jiřího Faita. Pokud vykonal něco nad rámec svých povinností šéfa instituce, v osobním volnu, bylo by nesmyslné po něm chtít, aby to dělal zadarmo. Není to amorální: amorální by naopak bylo, žádat po něm, aby to dělal gratis; stejně tak by bylo amorální, aby v „neumělecké“ firmě z našeho příkladu pracovali zaměstnanci v přesčasovém režimu bez nároku na finanční odměnu (stanovenou pravidly), případně bez nároku na náhradní volno.
Faitův případ připomíná velice neblahou skutečnost, která se týká finančního ohodnocení tuzemských špičkových odborníků v umělecké oblasti. On sám v interview pro Echo24 s trpkostí konstatuje:
Na jedné straně se chtějí mezinárodně srovnatelné výkony a na straně druhé vůbec nejsou srovnatelné poměry, za kterých se to dělá.
Člověk jeho formátu, navíc se zahraniční zkušeností, se smutkem připomíná:
Plat ředitele vídeňského Kunsthistorického muzea je 350 tisíc euro za rok. Plat ředitele NG se tomu neblíží ani náznakem.
Já se ptám: proč?
To ale není všechno. „Moje dcera,“ pokračuje Fait, „která skončila před nedávnem školu v Berlíně a nastoupila teď do jedné umělecké organizace, ho má (plat – LS) větší než já.“
Není to ostuda?
Historik Jiří Machalický na stejné téma v Lidových novinách 20. dubna napsal (článek „Neztratit ani den“):
... ředitelé významných státních kulturních institucí mají ve srovnání s vedením třeba nefungující České pošty směšné platy.
Stejná otázka: proč?
Machalický pokračuje:
Chce-li stát kvalitu, musí ji zaplatit (...). Jiří Fajt měl ve své práci pokračovat. Zatím se ze všech ředitelů, a byla jich už celá řada, ukázal jako nejschopnější.
Navzdory tomu o svůj post přišel.
Obyčejní lidé – zaměstnanci, kteří třeba ani nevědí, kdo je to Jiří Fajt a jak je placen, si v rozhovorech se mnou nesčetněkrát posteskli: o co hůř pracuji já ve srovnání s německým (francouzským, rakouským ...) zaměstnancem ve stejném oboru, že mám ve srovnání s ním tak žalostně málo?
Upřímně: ekonomicky to vysvětlit lze. Ale lidsky?
Naše vláda, současná i všechny minulé, má jednu obrovskou výhodu. Nejsme tak horkokrevní, abychom se navlékli do žlutých vest – se vším, co k tomu patří. Pokornému národu se snadno vládne.
Jiří Fajt správně pojmenoval jistý problém, zachoval se nejen v souladu se zdravým rozumem, ale také jak se sluší na osobnost, která má vědomosti, talent a hrdost – a dnes už není šéfem NG a navíc je kriminalizován.
Podivné poměry, podivná společnost, podivná doba. Očekával bych, že si špičkových odborníků, ceněných v zahraničí, dokážeme víc vážit. Asi jich máme nadbytek, když se k jednomu z nich takto chováme.
Jiří Fajt zná svoji cenu - a nestydí se za to. Má recht. Mít mu to za zlé ve společnosti, kde řada zdaleka ne tak schopných jako on tyla z milionových zlatých padáků - toť vskutku Absurdistán.
Doplnění - bez komentáře
Roční plat šéfa Kunsthistorického muzea ve Vídni (dle Jiřího Fajta) ... 350 tisíc eur;
Měsíční plat šéfa NG Praha (dle jednoho z diskutujících) ... 120 tisíc korun;
Roční plat (přibližný) šéfa KHM v korunách ... 350 tisíc krát 25 krát rovná se 8 milionů 750 tisíc korun;
Roční plat šéfa NG v korunách ... 120 tisíc krát 12 rovná se 1 milion 440 tisíc korun;
Rozdíl ... 8 750 000 děleno 1 440 000 rovná se zaokrouhleně 6 - takový je rozdíl mezi standardním a postkomunistickým kapitalismem.
Tolik čísla, bez ohledu na to, zda toto srovnání nazveme demagogií či nikoli.